1903

Jsou mezi námi pamětníci (nikoli snad větší starci) dob ticha a klidu v melancholickém kraji táborském. Na ,,železného oře" jezdili od nás dívat se až ku Praze - a výlet takový nebyl výletem ledabylým. Dnes vozkové byli by většinou na rozpacích, kdyby se jich kdo zeptal, kudy cesta do Prahy. Vyrostli jsme z idylických časů dostavníkových komunikací.
Ale dosti zvolna jsme vyrůstali. Za režimů rozhodně německých, okázale stranických, v letech šedesátých a sedmdesátých minulého století na oblasti království českého, obývané většinou Němci železničních sítí kvapem přibývalo. Každý městysek, ba každá větší ves musila být spojena kolejemi se světem. A nebyly to jen dráhy podružné, které se stavěly s opravdovou horečkou v ,,uzavřeném území". Z čehož ovšem vznikl čilý ruch průmyslový, jímž Němci nyní se chlubí a kterým chvástají se naproti prý nepatrnému, mizivému průmyslu českému. Za čí peníze stavěly se dráhy na severu království českého, vědí Němci i Češi, ale pošetilo bylo by se tím oháněti. Skutečnost odčiniti nelze.
Po veškerém rozmachu na severu došlo konečně i na Čechy jižní. Avšak ještě ne z nějaké náhle vyplynulé přízně k ubohému lidu jihočeskému. Šlo prostě o státní dráhu, která by spojila Prahu s Vídní. Kdyby ji bylo možno vésti krajem německým, tím lepe. Jan náhoda se tomu vzepřela: od Prahy až za Budějovice žijí kompaktně Čechové.
A tak tedy vznikla prvá tepna obrozeného pro nás života. A zas dlouho trvalo - a mnoho bylo tahaniny, nežli rozjely se lokomotivy po druhé trati jihočeské, po ,,transversálce". To bylo námitek, že dráha nebude se vyplácet: jakoby se vyplácely všecky nesčetné dráhy ve krajích německých! V té příčině naprosto nelze souhlasit s komunikační politikou nebožtíka ministra Kaizla, jenž houževnatě se přidržoval názoru, že dráhy mají být samy o sobě podnikem pro stát užitkovým. Vždyť co se nevydělá na vozbě krajinami chudšími, tyto kraje nahradí jiným způsobem státu. Veškeren hospodářský život se povznese - kde zmohutní vezdejší blahobyt, i pan berní má víc co dělat.

A zase dlouhá a dlouhá doba uplynula a mnohé rozsáhlé kraje jihočeské zůstávaly úplně stranou železničního spojení. Zejména živá Bechyň, se svými rozkošemi krajinnými,se svým přičinlivým obyvatelstvem - úpěla takořka po železniční trati. Volala, žádala, obětavost nabízela - leč uši byly hluchy. Po nekonečných přípravách, po nejkomplikovanějším vyjednávání stojíme tedy dnes před tratí hotovou, před komunikaci nového, moderního způsobu. Elektrická jiskra spojí vděkuplnou Bechyň s Táborem.
Nedivno, že ve chvílích, jež předcházejí definitivnímu zahájení vozby na elektrické draze táborsko-bechyňské, lid našeho kraji ve slavnostním je rozrušení! Vždyť začíná nová kapitola života tohoto lidi, zvyklého nevšímavosti a -- chudobě!
Nemůžeme, nežli přáti si, aby nová dráha přinesla hojnost požehnání dumným našim krajům. Kéž elektřina, jež bude poháněti vozy od Tábora k Bechyni, otřese myslemi našeho lidu a roznítí v něm chuť k podnikavosti, aby aspoň částečně chudoba od nás se vystěhovala!

Kluziště na Jordáně.

21. na den 22. t. m. rozbil nějaký ničema zúmyslně lampu elektrického osvětlení, z kteréžto příčiny musely býti lampy obě odstraněny. Jest to bohužel smutný úkaz. Klub značným nákladem zřídí osvětlení a tu vyskytne se dareba, kterému to překáží a poškodí cizí majetek sám z toho nemaje nejmenšího prospěchu. Elektrické osvětlení z té příčiny se zastavuje, pokud neopatří se lampa jiná.

Minulou sobotu byla část Tábora vzrušena požárním poplachem, bohudíky pouze planým. V Richtrově domě v Arbeitrově ulici odpoledne na svém lůžku odpočíval tříašedesátiletý stařeček Kamil Čermák. Zřelmě si krátce zdříml a když otevřel oči, uviděl rudou záři. V domnění, že hoří, způsobil poplach a přivolal hasiče. Ti zjistili, že záře pocházela od zapadajícího slunce.