Při úpravě jídel třeba náležitého ohledu na nádobí; neboť často od něho závisí netoliko dobrá chuť, barva, ale i zdravota pokrmu. Kuchařka, která by v nádobí nerozeznávala žádného rozdílu, mohla by nevědomky své strávníky i otravovati, a mnoho nemocí jest, které jen v kuchyni mají svůj původ a které jen kuchařka zavinila, dílem neznalostí pravidel výživy, nebo chybnou úpravou pokrmů, nejčastěji pak nádobím zdraví škodlivým. Zvláště na nádobí měděné a mosazné třeba přede vším pozornosti, aby nikde ani nejmenší zelený rez, tak zvaná měděnka, se nenalézal, který dodává. jídlu odpornou chuť, jest jedovatý a zdraví nejvýše škodlivý.

Jako vůbec v kuchyni čistota ve všem panovati má, tak zvláště a dvojnásobné platí to o nádobí.

Nádobí má býti v každé kuchyni s dostatek, aby každé jídlo ve zvláštní nádobě se mohlo vařiti nebo péci. V tom ohledu zvlášté na venkově, kolikráte u dosti majetných rolníků, bývá pravý nedostatek; kdežto takřka z každého koutu hojnosť hledí, vypadá to v kuchyni prachudě. Ano ani na mléko, aby smetana náležitě se mohla vystáti, nebývá dost nádob. Mnohá hospodyně raději mléko navystálé podtrhne a takto denně se okrádá, než by nádobí s dostatek koupila. Taková myslí, že šetří, a zatím jest nehospodyní.

V kuchyni pak, vaří-li se pro několik hostů větší oběd, k. p. o posvícení nebo při jiné příležitosti, bývá nedostatek ještě citelnější. Tak nezřídka se stává, že je-li více druhů pečené, všecky upéci se musí na jediném pekáči, poněvadž jich více není ve stavení. Pečeně se vyndá z pekáče na mísu a postaví na vrch kamen, kdež okorá a oschne a nejen na úhlednosti, ale také na chuti velmi utrpí.

 Pak na tentýž pakáč vloží se opět jiná pečené, k. p. po zajíci husa nebo vepřová. Nebo peče se husa nebo kachna, telecí maso a i třeba koroptev pohromadě na jednom pekáči. Že takové chuti k sobě se nehodí a jídlo nechutným činí, snadno lze se domysliti. Vypravuje se, že francouzský státník Talleyrand, byv pozván ke konsulovi Cambacerovi, pravil mu při stole: „Škoda, Excellencí, přeškoda, že tato koroptev, jinak výtečná, ve společnosti tak špatné byla pečená!" Úsudek tento nebyl hostiteli lhostejný; dal věc ihned vyšetřiti a shledáno, že byla koroptev pečena při skopovém mase určeném pro služebnictvo!

Totéž platí i ohledně hrnků a rendlíků vůbec. Na každý druh jídel má býti při jich úpravě upotřebeno, pokud možná, zvláštních hrnků, k. p. jiných na vaření masa, jiných na vaření mléka, kávy, čaje a pod.; rendlíky, k. p. na bílé omáčky, zaváření ovoce a pod. nemají být zamaštěné, jinak jídlo nemá ani pravou chuť a též tím tratí svou patřičnou barvu — k. p. upravuje-li se omáčka z raků v starém, zamaštěném rendlíku, nebude míti nikdy pěkně růžovou barvu.

Vůbec, co se týče nádob na masitá jídla, k. p. pečeně, duseniny, musí býti vždy výběr jich dostatečný; neboť, kdyby se v nádobě příliš velké nebo zase naopak malé upravovala, nedocílilo by se nikdy pravé chuti.

Pekáče na maso, jež se má péci zvolna, mají míti dno tlustší, silnější, nejen proto, že jsou trvanlivější, ale i že se v nich maso snadno nepřipálí a omáčka pod ním nevysmahne.

Nádoby pak na pečení řízků a vůbec na spěšné pečení mají míti dno tenké, aby horko mohlo na ně zprudka účinkovati a bílkovinu na povrchu masa rychle sraziti. Řízky (beefsteaks) z takové nádoby jsou výborné, kdežto kdyby byly sebe pečlivěji uhleděny, přece pečením ve špatné, nepostačitelné nádobě se zkazí.

Poněvadž tato kniha není pro kuchyně vrchnostenské, myslím, že toto připomenutí není od místa, anať jsem měla příležitosť o tom na vlastní oči se přesvědčiti, jak to mnohdykráte v dost zámožné domácnosti vypadá: jídel dost, ale není je v čem zamíchati ani uvařiti! Pak ovšem se jídlům jak sluší nemůže vyhověti, a při vší výloze na ně jsou přece pak nechutná.

Též se dlužno zmíniti ještě o velmi potřebném předmětu v kuchyni, totiž o pokličkách, jichž ponejvíce se nedostává, protože pravý jejich účel a užitek není ani znám. Vídáváme vařit na plotně pokrmy nepřikryté, parou z nich uchází i chuť i vůně; také se nedocílí onen stupeň teploty, jako když k. p. maso se vaří ukryté dobře přiléhající pokličkou.

Mimo to bývají takto nepřikrytá jídla času letního plná much, jež přiletíce nad vystupující páru tam padají.

Poněvadž však starosť vzdělané a přemýšlivé hospodyňky má také v tom záležeti, aby při vaření sílu a chuť v pokrmech zachovala, nespokojí se tato nyní jen pouhými pokličkami, ale pořidí si také neprůdyšně (hermeticky) uzavřené nádoby, k. p. anglický parní hrnec nebo papínský, norvežský atd., jak zde onde v knize o nich zmínka se činí.

Jaké nádobí jest dobré, zdraví neškodné, nač při kupování jeho třeba hleděti, jak je čistiti, o tom jest pojednáno v této kapitole. Jenom zbývá ještě všeobecně připomenouti, že náleží též k šetrnosti, aby s každou nádobou a vůbec se vším v kuchyni potřebným opatrně se zacházelo a hledělo dlouho v dobrém stavu zachovati, čehož jedině pořádkem se docílí, kdežto nepořádkem všecko rychle se zkazí.

K čistění nádobí i náčiní jídelního, jakož i sklenic, ubrusů a pod. má hospodyně pilně přihlížeti a neponechávati libovůli čeládky, jak by s ním zacházeti sobě usmyslila; ať se to dáje šetrně, aby se nic nepotlouklo, nezuráželo, nepoškrábalo, aby bylo všecko netoliko jen povrchně, nýbrž dokonale čisté.

Z desíti služek sotva jedna umí dobře nádobí umývati, a málo která práce v domě se tak nedbale konává, jako právě tato, jmenovitě nádobí všelijak zahýbané a vroubkované bývá často jen schránkou pro nečistotu.

Zvláště má hospodyně o to dbáti,   aby prádlo   na stůl při praní bylo náležitě šetřeno, hlavně aby každé dost malé poškození-na něm hned se vypravilo, taktéž aby se nenechalo ani mnoho zašpinit,   nebo   špinavé dlouho ležet,   ani příliš   často nepralo, čímž velmi trpí.

Všechny hrnky, rendlíky, pokličky atd. buďtež uschovány na patřičném místě, aby k nim zvířata nemohla. Kdo pořádku v kuchyni uvykl, zajisté nemálo se podiví, vidí-li, jak zde onde se děje, kterak kočka nebo pes talíře, hrnky a pod. olizují!

Prve než nádobí se myje, mají se nepatrné zbytky jídel z hrnků, talířů a pod. trochou teplé vody spláchnouti z jedné nádoby do druhé, načež tyto splachy se dají zvířatům na zvláštní pro ně určenou nádobu, která se taktéž dle potřeby umyje, nikdy ale ne ve střezu zároveň s ostatním nádobím Opláchne-li se takto nádobí prve trochu z většího zvířatům a pak teprv na čisto myje, tu se voda tak neznečistí a nezamastí.

Před upotřebením musí se každá nádoba dobře prohlédnouti, není-li zaprášena neb jinak znečištěna.

Jaké nádobí by v kuchyni mělo býti, nedá se určovati, poně-vadž každý dle možnosti si kuchyň zařídí. V domácnosti skrovné, k. p. kde málo kdy se něco neobyčejnějšího vaří, zastane formu na nákyp nebo paštiku jednoduchý rendlík železný (bunclový bývá u kraje do vnitř zahnutý, a proto se z něho nákyp špatně vyklopí). Vypichovadlo na kobližky, věnečky, koláčky, zastane vinná sklenička, a u věnečků může se prostředek vypíchnouti čistým náprstkem. Je-li třeba péci cukroví na plechu s nízkým okrajem, který má jednu stranu bez kraje k sešoupnutí pečiva, může se obyčejný plech na buchty obrátiti dnem vzhůru; formu na suchárky zastane papírová kapsička (viz práce); na protlačování (passirování) může posloužiti místo síta žíněného jen cedník, jako je na cezení nudlí a místo protlačovadla možno upotřebiti trdýlka, jímž se tře mák; kotlíček na dělání sněhu z bílků zastane čistý hrnek, nebo je-li bílků jen málo, i talíř, a místo metly může být i vidlička; jedna špikovací jehla postačí.

Že však hrnků,  rendlíků, pekáčů musí býti dostatek a proč, bylo již svrchu pověděno.

V kuchyních   pak větších,   vznešenějších, mívají obyčejně neb alespoň míti mají:   hrnky rozdílné velkosti,   taktéž rendlíky hlubší i mělké,  též s dlouhým držadlem   (???Plait á sauté),   a pekáče rozdílného druhu; bábovky aspoň dvě buď hliněné, plechové nebo měděné;   po dvou formách   na nákypy, creamy, rosoly, puddingy, dorty, jednu formu věncovou (Bordure) na aspik a i jinou potřebu; jednu formu na anýzový chléb,   jednu   na   suchárky,  jednu   na   oplatky, jednu na omeletky,   jednu formu na sázené vejce   a lité vdolečky; jednu otvírací formu na dorty a vroubkovanou otvírací na paštiky (na studené paštiky též mívají nádobu porcelánovou s víkem); jednu formu kulatou v podobě brusu  na sekaniny (Pain) atd.   Plechy na buchty, koláče, cukrovinky;   12 malých formiček  kulatých (vandli-ček) a 12 podlouhlých (tyček), 12 formiček k vypichování rozličných tvarů; jednu formičku lžičkovou na vypichování knedlíčků ; též mořské mušličky (capisantis) a mušličky porcelánové  (coquilles),   větší a menší (ke koupi v obchodech se zbožím porcelánovým);*)   jednu stříkačku   s různými   násadami   k vyndávání   k.   p.   na   klobásy, s hvězdou na stříkánky,    svroubky.

*) Při kupování jich musí se hleděti na to, aby všechny pěkně rovně stály a k jedné straně se neklonily. V novější době podávají i šťávy z pečeně ve zvláštních velkých mušlích zároveň na míse s pečení umístěných, a nebo podobné mušle potřebují při ozdobování jídel na rozličné vložky. Při koupi jich platí totéž, co svrchu pověděno.

    Jednu plechovou dlouhou nádobu na vaření  celých větších ryb;   kotlíček a metlu drátěnou na dělání sněhu; metlu březovou oloupanou na dělání smetanové pěny; 12 jehel  špikovacích  rozličné velkosti   (dostati je lze již srovnané v úhledném pouzdru (etui),  několik jehel na dressirování; bubínek na pražení kávy;    mlýnek na mletí kávy; mašina na vaření kávy, čaje; jeden mosazný hmoždíř, jeden menší železný, jeden kamenný s paličkou   z hruškového dřeva,   k. p. na tlučení mandlí, sekanin; bubínek na prosévání cukru, jednu schránku s cedníkem na posypávání koláčů a pod. cukrem; kartáčky na lanýže, ústřice a k jiným potřebám; struhadla, nálevky, sběračky, cedníky, opěnovačky, vybíračky na ryby, štrudle; dva kulaté nože (krajáče); dvě velké lžíce; dva velké nože, jeden nůž na krájení slaniny, nůž na šunku, jeden zavírací nožíček a jeden na otvírání ústřic, jeden na vykroužení jaderníků z jablek, nůž vroubkovaný na dresirování zeleniny, dvourohé vidličky, dlátko, pilku na řezání kostí, jeden sekáček na maso, sekáček na cukr; malé vážky, taktéž i větší (nejlépe malou decimální) a potřebná závaží; sklenice na zavařeniny, láhve na šťávy ovocné; dostatečné množství poklic, vařeček a kvedlovaček; kružítko na koláče, vál, váleček, prkénka na krájení zeleniny, na rozkrajování masa, též potřebnou k tomu paličku, prkénka na všeliká pečiva k. p. koláče; síta na cezení po-povidel, na prosívání mouky; jiné žíněné síto na protlačování a potřebné k tomu protlačovadlo, síto na vyklopování buchet, dortů; palička na klepání masa; dřevěná slánka; kružátka na okurky, kružadla na zelí; špalek na sekání masa; cínová krabice na dělání mraženin, k tomu též dřevěná lopatka a škopíček; střezy, konve, štoudev na vodu; nádobu na uhlí; k plotně kleště, pohrabáč (raději delší), lopatku; do trouby třínožku vyšší i nižší.

Kde častěji žebírka (kotletky) pekou, jest výhodné míti na to rošt; zvláště skopová žebírka na rošti pečená náležejí mezi nejjemnější jídla a nejsou nikdy z pekáčku tak výborná jako na roštu pečená. Rošt plechový však, jak někde jej mívají, nestojí za nic, proto že má široké pruhy, pro něž nemůže horko na maso stejně účinkovati; mnohem lepší jsou železné.

Též musí býti s dostatek utěráků na lžíce, nože atd.; tyto musí však býti jinak střiženy než utěráky na ruce, aby se potom ve spěchu a nedopatřením nepletly. -- Též o hadry ku braní hrnců s plotny a pekáčů z trouby nemá býti v žádné kuchyni nouze.

Tím však není ještě vše vyčerpáno, co v dobře zařízené kuchyni má býti; jsou ještě mnohé jiné potřeby, kterých by však hospodyňka třeba ani nikdy nepotřebovala a které jen pro kuchyně panské se hodí a proto se zde pomíjí.

V novější době užívá se v kuchyních též rozličných strojů, jako: krájedlo na maso, na nudle, sekadlo na zeleninu, oškrabo-vadlo na zemčata, olupovadlo na jablka, vylupovadlo pecek, mačka-dlo na citrony, struhadlo na mandle, bubínkové struhadlo na cukr a mnoho jiných potřebných a užitečných strojů, jež práci v kuchyni velmi usnadňují. Proto hodí se výborně do větších kuchyní, kde se často tabule strojí, do hostinců a podobných závodů; ale pro skrovnou domácnosť jsou příliš nákladny, a hospodyně, jež vaří jen pro-málo osob, jich na mnoze ani nepotřebuje, zvlášť kde nikdy hosté nepřicházejí. Čistění a ošetřování takového stroje, aby nikde nechytil rez, by ji stálo více práce, než práce sama, kterou by jím vykonati chtěla.

Mimo uvedené nádobí a stroje mají v kuchyních, kde se lépe vaří, také teploměr (Thermometer — celý skleněný) na zkoušení tekutin, k. p. mléka nebo vody na zadělávání, potom i cukroměr čili hustoměr (viz vaření cukru do rozličných stupňů) (???Araeometer) na zkoušení vařeného cukru nebo na zkoušení solného roztoku atd., čímž se práce velmi usnadní. Rozumí se samo sebou, že se podobné přístroje musí chovati v náležité opatrnosti.

Stroje tyto jsou na prodej v bazaru v Praze, též i jinde. Nyní následuje poučení, čeho při kupování nádobí vůbec třeba dbáti a jak je čistiti.

Při kupování nádobí hliněného má hospodyně hlavně k tomu hleděti, aby bylo velmi dobře vypálené a vnitřní jeho glasura živé lesklá a tak tvrdá, aby nožem se nenechala rýpati.

Nejlepší zboží hliněné jest vypáleno za teploty poměrně vysoké, kterouž roztéká se úplně glasura, držící málo kysličníku olovnatého čili klejtu. Zboží hrnčířské s dostatek vypálené jest tvrdé a jasně znějící; kyselé pokrmy neubírají mu kysličníku olovnatého, pročež lze užívati nádobí tohoto beze vší obavy před otrávením.

Také pozná se dobré zboží hrnčířské, že se zdá v ruce lehké, kdežto špatné jest těžké.

Zhusta přihází se však, že glasura obsahuje volný čili nesloučený kysličník olovnatý (klejt), který se snadno rozpouští v kyselých nebo mastných pokrmech. Tak činí vždy při nízké teplotě vypálená glasura, ku které se vzalo mnoho leštěnce olovnatého. Takovéto málo vypálené a nejasně znějící nádobí hliněné nemá hospodyně nikdy kupovati, protože glasura olovnatá jest na něm rozpustná a takto sloučiti se může s pokrmy. Sloučeniny olova jsou vesměs jedovaté a působí prudké hryzení, tak řečenou koliku olovnatou.

Často děje se otrava olovem od užívání nádobí z cínu, olovo obsahujícího, od špatně vypáleného nádobí hrnčířského a zabalováním do šalbice olovné k. p. čokolády.

Otravování olovem z glasury hliněných nádob děje se někdy pozvolna a nepozorovaně a bývá příčinou chřadnutí a mnolých jiných nemocí k. p. žaludečního kataru, průjmů, bolestí ve střevech, jichž původ se často ani nepozná. Z toho patrno, že všeliké kuchyňské nádobí obsahující čásť olova musí se přísně vymýtiti, protože kyseliny rostlinné v kuchyních zhusta se vyskytující snadno olovo rozpouštějí.

V Čechách a Německu užívá se zhusta hnědého, velmi tvrdého hliněného zboží, jehož glasura, olova prostá nerýpá se nožem neb vidličkou. Takové zboží hliněné vyváží se na příklad z Valdenburku a slezské Boleslavi (Bunzlau, odkudž se obecně nazývá bunclové). Zboží toto nenáleží do téže skupiny jako obyčejné zboží hrnčířské, neboť jest v lomu hutné, nevssává kapalin, tudíž dlužno je vřaditi mezi kameninu — zboží kamenné.

U nás takové kamenné nádobí napodobuje se zhusta z hlíny, vypalující se do hnědá, a opatřuje se glasurou měkkou olovnatou; platí o něm totéž, co pověděno o nádobí hrnčířském.

Prve než v nové nádobě pokrmy vaříme, máme ji dříve naplniti vodou a tak den v ní nechati stát. Načež se voda vyleje a naplní jinou a sice dešťovou smíchanou s octem a solí, a sice 20. díl soli a 30. díl octa dle toho, mnoho-li váží voda, a tak nechá se 3 hodiny vařit, pak odstaví se, aby vystydla. Potom se voda vyleje, nádoba dobře vydrhne, opláchne a teprv ku vaření co úplně zdraví neškodná může se potřebovati. — Chceme-li se přesvědčiti, není-li ve vylité vodě olovo z glasury rozpuštěné, dobře ji zamíchejme, nalejme jí trochu do sklenice a přidejme něco vody sirovodíkové (z lékárny): zhnědne-li voda neb zčerná buď hned nebo za krátký čas, jest v ní olovo, které z glasury vařením do vody se vyloučilo. Nádobí takto vyvařené, jest potom zcela neškodné, jelikož všecken s hlínou nesloučený klejt octem a solí se rozpustil a tak odstranil.

Také se doporoučí do takové nádoby nalíti trochu octa a nechati jej v ní zahřát až k varu — zčerná-li, jest poleva jedovatá (obsahuje olovo).

Při novém nádobí jest vůbec opatrnosti velmi třeba, poněvadž může glasura na některém místě jen volně přiléhati a při potřebě pak přijíti do pokrmu ; proto jest svrchu uvedené vaření s vodou, solí a octem velmi dobré.

Nádobí hliněné čistí se nejlépe vřelou vodou, aneb, je-li zamaštěné, luhem ; pískem se vydrhne, čisté opláchne a dá sušiti na plotnu, nebo do trouby. Takovéto sušené nádobí vydrží déle než utírané a také se utěráků ušetří.

Luh na nádobí dělá se buď ze sody, nebo z popele ze dříví; na 9 litrů vody dá se asi 30 gramů sody nebo půl litru popele.

Se sodou se vařiti nemusí; ale s popelem nechá se převařiti, až se pěna zavařila, musí se však dáti pozor, aby nevykypěl.

Také se nesmí do něho při vaření přilíti studené vody, poněvadž pak ruce od takového louhu pukají. K potřebě pak rozředí se teplou vodou dle toho, jak ostrý jej potřebujeme.

Hrnce, v nichž nalito bylo máslo nebo sádlo, třeba dříve dobře vyvařiti, než se poznovu opět máslo do nich naleje. Proto naleje se do nich vody, přidá popele a postaví pak tak do většího hrnce, v němž jest taktéž voda s popelem a nechá na plotně vyvařit. Potom hned za horka musí se vydrhnout, aby vyvařená mastnota do nich opět nevsákla; dle potřeby musí se vyváření i opakovati. Tak se úplně vyčistí, což jest nevyhnutelné proto, aby máslo neb sádlo nedostalo pak v nich ošklivou příchuť.

Nádobí naschlé, napálené nejlépe se čistí, poklopí-li se do střezu, v němž je vřelá voda; tak se všecky škraloupy odpaří. Nádobu vůbec jakoukoliv jen málo potřebovanou, skoro čistou, jest dobře opláchnouti, vysušiti a dáti potom na patřičné místo, aby zbytečně mnoho nádob po stole nebylo.

Nádobí hliněné musí býti velmi čisté, nezamaštěné; taková nečistá nádoba zkazila by každé jídlo v ní upravované. Zvlášť nápoje, smetana, čaj, zavařeniny ovocné mají se vařiti v nádobě velmi čisté, aby měly svou pravou chuť, nač vždy ještě při jich úpravě jest upozorněno, neboť přísloví praví:

Je-li voda, jež v kuchyni se potřebuje, vápenitá, usazuje se na nádobí tak zvaný přívar čili kámen kotlový. Při vaření takové vody vypuzuje se totiž kyselina uhličitá a tvoří tak uhličitan vápenatý, který na nádobách se usazuje jako kůra. Chceme-li ji odstraniti, dá se do nádoby takové trochu vodou rozředěné kyseliny solné, nebo trochu silného octa, čímž se kámen rozpustí; nebo dá se tam vařiti voda a přidá trochu salmiaku, čímž se čásť usedliny rozpustí, ostatní pak rozdrobí a změkne, načež může se pozorně z nádoby vyloupati. Přidá-li se do vody po každé trochu sody, zabrání se tvoření kamene kotlového.

není-li uvnitř glasurované, jest sice zdraví zcela neškodné, nehodí se však ku každé potřebě, poněvadž pokrmy obsahující tříslovinu, k. p. hrách, zelí, ovoce, v něm zfialoví, až i zčernají, protože tříslovina něco železa rozpustí, odkudž pochází pak zmíněná barva, kterážto jest zdraví zcela neškodná, ale činí pokrmy neúhlednými a dodává jim příchuti jako inkoustem.

Účinky této třísloviny jsou zvláště patrny na nožích, když jimi ovoce loupáme. Čím železo měkčí, tím více zčernají pokrmy v něm vařené; proto také nádobí železné s glasurou již částečně oprýskanou se na každý pokrm k vaření nehodí; ale na brambory nebo na vodu velmi dobře lze je upotřebiti; též se může na takových oprýskaných rendlíkách smažiti.

V nádobách železných a vůbec kovových vaří se dříve než v hliněných, protože kovy jsou dobří vodičové tepla; rychle teplo přijímají a taktéž rychle pokrmům v nich upravovaným sdělují, naopak zase taktéž rychle teplo vypouštějí a chladnou; hliněné nádobí pak počítá se k špatným vodičům tepla, poněvadž je pomalu přijímají a opět pomalu vypouštějí a chladnou.

Při kupování nádobí železného hleďme se přesvědčiti, zdali je glasura (email) dobře jako ulitá a nikde odedmutá jako bublinky, protože tam nejspíše odprýská.

Poněvadž tato glasura obsahuje taktéž olovo, jako poleva u nádobí hliněného, proto prve, než novou emailovanou nádobu železnou na vaření pokrmů potřebujeme, máme ji na tentýž způsob vyvařiti a vyčistiti, jak udáno při nádobí hliněném. Toho nemá nikdy býti opomenuto, poněvadž se jedná zde o zdraví. Nechť se nikdo nespokojí myšlénkou, že z glasury jen malinko olova (nebo mědi při měděném a mosazném nádobí) do těla vejíti může; děje-li se to každodenně, postačí potom úplně k podkopání zdraví. Zvlášť pokrmy kyselé není radno v takovýchto nádobách připravovati.

Železné nádobí čistí se povrchu louhem a drobným pískem, uvnitř pak otrubami neb dřevěným popelem. Vaří-li se nějaký pokrm z mléka v železné nádobě, pak následující pokrm, kterýž v téže nádobě se upravuje, nemívá pěknou barvu; proto lépe jest takovouto nádobu prve vodou s pšeničnými otrubami vyvařiti.

Na paření mléka však nemělo by se nikdy upotřebiti nádobí kovového protože mléko v něm vařené ztratí tučnost. Skvrny od některého jídla se vyčistí dřevěným olejem a otrubami. Pekáč uvnitř zašlý od pečení prv se trochu ohřeje a pak klůckem namáčeným ve studeném octě vyšoupává tak dlouho, až nečistota pustí, načež se pekáč odrhne ještě velmi jemným pískem neb popelem a opláchne.

Na pečení jest však lepší pekáč hliněný, poněvadž ze železného nemá pečeně nikdy tak dobrou šťávu neb omáčku, jako z hliněného; na smažení však je železný rendlík výborný, i buchty jsou z něho dobré, majíce lepší kůrku.

Aby nádobí železné neoprýskalo, nemá se nikdy prázdné stavěti na horkou plotnu, ani náhle ochladiti, ani rozpáliti, k. p. do studeného nesmí se vlíti vařící vody a naopak studené do rozpáleného.

V novější době užívá se též nádobí ze železného plechu uvnitř emailovaného a jest při něm téže opatrnosti třeba jako při železném a též tak se čistí.

čistí se (jen když toho potřeba) přesličkou a vřelým louhem, až se leskne, potom čistě opláchne a usuší. Častým čistěním se brzo opotřebuje; proto uschovává se v suchu v uzavřené almárce, aby k němu ani prach, ani pára a vlhko nemohly a tak vydrží nejdéle.
Podobně i cín se čistí. Zastaralé skvrny cínu se čistí lučavkou a za chvilku přesličkou vydrhnou.

od cukrovinek se čistí nejlépe, když se na teplé plotně trochu ohřejí a potom dobře pijavým papírem zvlášť v koutečkách vytrou.

Plechy na buchty, koláče a pod., nepeče-li se na nich často, nejlépe jest po upečení pečiva nemýti, ale nechati tak zamaštěny a uložiti do sucha, aby nechytily rez. Teprv před upotřebením ať se omyjí, ne však mnoho drhnou, protože tak rezaví, a je-li v nich od rezu dost malá dírka, nejsou více na pečivo k potřebě, protože tudy vytéká mastnota po troubě.

Peče-li se však často, jest výhodné hned po upečení plechy dobře vytříti pijavým papírem v líhu omočeným, aby se nikde ani místečka nevynechalo, načež v suché chladné místnosti se uloží; totéž platí o formách.

není-li vycínované, jest zdraví nejvýše škodlivé. Měď totiž má velkou příbuznosť ku kyslíku, slučuje se s ním velmi snadno a stává se pak rozpustnou. Proto se takové nádobí musí vycínovati čistým cínem, v němž není obsaženo olovo; cín chemicky čistý jest zdraví zcela neškodný; obyčejné kyseliny, s jakýmiž v kuchyních jest činiti, jej neporušují; jen za delší dobu mohou ocet nebo kyselina solná žíravě na něm leptati.

Při koupi nádobí takového se dlužno přesvědčiti, není-li vycínování do modra, a kdyby se třelo prstem, zdali nemaže; obé by bylo důkazem, že v cínování jest olovo. Taktéž vaří-li se v takové nádobě voda s octem (stejným dílem) a potom přidá do ní soli kuchyňské, nesmí se tekutina, když je cínování dobré, zkaliti.

Cínování čisté jest lesklé jako stříbro a kápne-li se na ně trochu sehnané kyseliny octové, nemění se lesk, ale utvoří paprskovitou kresbu.

Nádobí takové radno často prohlédnouti, není-li cínování místy setřené, poněvadž by se tam tvořil rez měděný, čili měděnka, kteráž jest jedovatá, zvlášť vaří-li se v něm nakyslé pokrmy, jimiž se měď rozpouští a z počátku jeví jako hnědé skvrny, které brzo sezelenají. Ani v nádobách dobře vycínovaných nesmí se kyselé věci uschovávati, poněvadž kyseliny delší dobou cín rozpouštějí. Mnohá zdlouhavá a bolestná nemoc žaludku může míti svůj původ v otrávení některým zdraví škodlivým kovem.

Nádobí měděné čistí se na povrchu vodou z uvařeného hrachu, nebo výpalky, syrovátkou, těstem z mouky a octa — uvnitř vymyje se přesličkou a louhem, pak vždy dobře opláchne a usuší. Věci však, kterými měď byla myta, nesmí se pak nikdy dáti některému zvířeti.

Častým čistěním se cín setře a třeba dáti nádobu vycíinovati, což při stálé potřebě se musí skoro každý měsíc opakovati, čímž ovšem takové nádobí velmi se zdraží.

a hmoždíře čistí se jako měď. Čím více se však takové nádobí čistí, tím snadněji se opět okysličuje látkami kyslík obsahujícími, pakli se s nimi přímo dotýká.

Mosaz se skládá z 71 dílů mědi a 29 dílů cinku. Nádobí mosazné (ze žlutého plechu) není-li vycínované, jest ještě nebezpečnější než měděné, protože je měkčí a snadněji se rozpouští; tudíž se k vaření a zejména k uschovávání pokrmů nemá nikdy upotřebiti.

Jsou krajiny, kde klempíři zhotovují k. p. sběračky, cedníky, struhadla atd. jen ze žlutého plechu, poněvadž z bílého plechu by jich nikdo nekoupil, což však ze zdravotních ohledů rozhodně zavrhnouti sluší. Kuchyňské nářadí, lžíce a jiné věci neměly by se hotoviti z mosazi, jelikož jest tato snadněji v kyselinách rozpustná mědi samé, a místo jednoho jedu nalézají se v roztoku pak dva.

Mosazné mlýnky na kávu třeba uvnitř často prohlédnouti a vyčistiti, když se tam plíseň usadila. Mlýnek takový, má-li býti dobrý, nechť má mlecí stroj z kovaného železa, ne pak z litiny, sice se brzo opotřebuje. Chválí se velmi mlýnky francouzské, při nichž se točí klikou kolmo a dle vůle buď jemně neb hruběji mele.

Dobrý porcelán je zcela bílý, má lom lesknavý, lasturový, jest průsvitný, pevný a tvrdý, že ocílkou křeše. Čím méně se dělí vrchní glasura od vnitřní hmoty, tím lepší jest porcelán.
Porcelánové nádobí nesmí se nikdy mýti ve vřelé neb vařící, nýbrž jen hezky teplé vodě. Myje se tenkým klůckem a hned opláchne v čisté vlahé vodě a poklopí na stůl — větší a těžší nádobí do spod a lehčí na vrch. Ve studené vodě je oplachovati není radno, poněvadž neumyje se tak čistě a puká.

Zašlé nádobí porcelánové čistí se otrubami a teplou vodou a potom se opláchne. Konvičky s trubkami k. p. na kávu, čistí se kartáčkem na drátě, jako je na čistění láhví. Aby se též uvnitř nádoby mohly dobře vyčistit, nabalí se klůcek na vařečku, omočí ve vodě a tím všude vytře.

Pozlacené šálky umyjí se teplou vodou, ne však horkou, a potom osuší měkkým šatem, při čemž se však ani šoupati, ani drhnouti nesmí.

Nádobí porcelánové musí se prv ohřáti, než se dá do něho vřelé jídlo neb nápoje, jinak puká. Z téže příčiny se také má nádoba porcelánová, peče-li se v ní nákyp, postaviti na plech solí neb pískem posypaný.

Nezřídka nabízí se za porcelán zboží z kameniny (šteingut); hospodyně nechť se tu nenechá oklamati snad bílou glasurou jeho, která tvoří jen velmi tenký povlak, pod nímž jest hmota  hlinitá, hlavní to známka  nepravého porcelánu,   což se pozná  podle lomu, nebo když pilníkem se glasura proškrábne.

Lepšího druhu kamenina má lom zemitý, jest však bílá a má glasuru, kteráž ponejvíce se skládá ze skla olovnatého, snadno roztopitelného. Špatnější zboží toho druhu má lom šedý, žlutý nebo červený a polévá se pak bílou glasurou skla olovnatého s přísadou kysličníku ciničitého. Tato glasura bývá často špatná a může pro svou rozpustnosť do pokrmů se dostati. Chceme-li se přesvědčiti, je-li glasura neškodná, udělejme dobrým inkoustem na ní kaňku a nechme ji zaschnout. Když potom kaňka se umyje a zůstane po ní znatelná skvrna barvy fialové, jest v glasuře olovo a nehodí se taková nádoba na kyselé pokrmy.

mají býti jasného zvuku, ve skle velmi čisté, beze všech bublinek, jasně průhledné a bez barvy. Jemné zboží skleněné jest na hladko lisované, potom se leptá a brousí. Sklo s vypuklými a prohlubenými vzorky a okrasami buďto ražením neb lisem do forem, jest zboží sprosté.

Na zaváření ovoce neb jiných věcí musí se upotřebiti sklenic s tenkými stěnami, protože tlusté snadno pukají. Sklo jest totiž špatným vodičem tepla a mimo to velmi křehké. Jestiť vlastností tepla, že se jím všeliké hmoty roztahují, tedy i také sklo. Proto jsou-li sklenice s tlustými stěnami, neprohřívají se souměrně a tudíž také stejné neroztahují. Zahřeje-li se náhle vnitřní nebo zevnitřní stěna sklenice, roztáhne se tím poněkud více než protější stěna, která, zvlášť je-li tlustší, nemůže stačiti tomuto rozšíření a proto pro svou křehkost musí puknouti. Z též příčiny nemáme stavěti sklenice ohřáté na studená místa, zvlášť ne na studený kov, ani do ohřátých sklenic nalívati studených tekutin.

Prve než nově koupené sklenice na zaváření upotřebíme, dají se do hrnku, obecpou senem, aby se při vaření neházely a nerozbily, načež naleje se na ně studené vody a dají vyvařit. Potom v tétéž vodě nechají se vystydnouti, pak vyndají a teprv upotřebí.

Na mytí skleněného nádobí má býti zvláštní škopík, protože dřez bývá zamaštěný a tudíž se na to nehodí. Myje se ve vlahé vodě, aby nepukalo, buď žínkou neb flanelem, někde též vinným listím nebo kopřivami a solí.

Broušené a snad ztemnělé sklo myje se jemnými pilinami s ostrým octem; zamaštěné sklo se čistí studeným luhem nebo slanou vodou, nebo kašičkou z vody a prosáté křídy, vždy pak se čistou vodou opláchne. Sklenice omyté klopí se na zvláštní k tomu zřízené prkno, do něhož stojmo dřevěné tak vysoké hřebíky zaraženy jsou, aby sklenice na nich viseti mohly a prkna se nedotýkaly. Když uschly, vyšoupají se čistým plátnem, aby se leskly.

Na čistění láhví nemá se nikdy, jak zhusta se stává, upotřebiti broků. Jak známo, dělají se broky z olova, jemuž pro tvrdosť přidává se něco utrýchu (arsenik). Dají-li se do láhví a hodně potřásají, udělá se v nich tenký povlak olovnatý, který jedovatě může působiti. Zvlášť v kamenných láhvích, protože jsou drsnější než skleněné, může býti po takovém čistění značná vrstva olova nasazena, kteráž vyplachováním vodou se neodstraní. Proto čistění láhví děje se lépe pískem, skořápkami z vajec. Velmi dobrý jest na to tenký železný řetízek, protože účelu také dobře vyhoví jako broky a při tom je zdraví zcela neškodný.

Nechce-li nečistota z láhví pustit, naplní se louhem a nechají tak stát několik dní. Je-li usedlina zelená na dně láhve nebo kámen kotlový (z vápenité vody), naleje se do ní trochu vody, jak vysoko nečistota sahá a přikape trochu kyseliny sirkové (olium, vitriol), zamíchá a nechá státi, až se nečistota oddělí. I také se jen samotné kyseliny sirkové dá trochu do láhve, zandá zátkou, protřese, potom opatrně vyleje a láhev čistě mnohokrát vodou vypláchne.

Kyselina sirková (vitriol) jest sloučenina kyslíku se sírou; jest to nejprudší, velmi nebezpečná a jedovatá kyselina, která se může velmi snadno zapáliti. Ruce neb šat jí postříkaný se taktéž spálí; proto třeba s ní velmi opatrně zacházeti. Kdyby trochu vitriolu ukáplo někde na tělo, musí se místo ono okamžitě nějakým šatem dobře osušiti a potom mandlovým olejem potírati; nikdy však se nesmí dávati do vody, poněvadž by se takto bolest velmi zhoršila. Dáme-li trochu vitriolu do vody, zahřívá se tato silně; proto se tam musí líti velmi opatrně a zvolna. Nikdy se ale voda do této kyseliny nesmí líti, sice praská a stříká jako rozpálené máslo, lije-li se na ně voda. Též se vápenitá usedlina, z tvrdé vody pochodící, z láhve odstraní, když se do ní naleje trochu kyselinou solnou přikyslé vody.

Na zelenou usedlinu v láhvích, aby pouštěla, používá se též velmi dobře první vody z vařené čočky.

Lahvičky od oleje tabulového čistí se vinným lihem (spiritus) a potom dobře vypláchnou,

Padne-li zátka do láhve, vpustí se tam ve dví přeložený motouz (špagat) až na dno, aby však oba konce jeho zůstaly venku; pak se láhev obrátí, aby zátka padla do hrdla a tak se hledí dostati do oka z motouzu, načež se vytáhne.

Zátka nemá se nikdy v láhvi nechati, poněvadž tam splesniví neb zatuchne a pokazí tak každou tekutinu.

Nemůže-li se skleněná zátka z láhve vyndati, nahřeje se znenáhla hrdlo její, ale opatrně, aby nepuklo. Teplem se hmoty roztahují, proto rozšíří se tak poněkud hrdlo láhve, a zátka se vyndá. Na rozličné věci v kuchyni, ku př. na míšeniny kořenné, jsou výhodné lahvičky se zátkami k zašroubování, jako mají materialisté nebo v lékárnách; takové ničeho ven nepropouštějí.

vyžaduje přede vším čistoty, protože vše do sebe přijímá; snadno plesniví a zahnívá, zvláště když v něm stále voda stojí. Tu pak uvnitř potáhne se jako slizem, kterýž vodě dodává odporný hnijící zápach, a rozumí se samo sebou, že pak i jídla z ní upravovaná nemohou býti chutná. V pořádné kuchyni se nikdy přes noc voda na vaření pokrmů v štoudvi neb konvi netrpí; večer se z ní vyleje, vypláchne a poklopí. Pro potřebu nenadálou dá se trochu vody do hrnce a přikryje.

Nové dřevěné nádoby musí se před upotřebením ostrým louhem vypařit, až ztratí vůni smolnou, potom dobře se vydrhnou a vysuší. Louh rozpouští pryskyřici ve dřevě. Čisté vysušené dřevo nemůže působiti škodlivě na tekutiny v něm obsažené, toliko jest s to jim dodati jistou příchuť. Nádobí ze dřeva obsahujícího tříslovinu, k. p. dubové, sděluje jí vždy něco s tekutinou, která do něho byla vylita. Smolnaté druhy dřev, jako k. p. jedle, z nichž ponejvíce naše domácí nádobí se hotoví, dodává tekutinám nahořklou příchuť.

Zmíněné vady dřevěných nádob mohou se odstraniti laciným a velmi praktickým způsobem, když totiž uvnitř se nechají vypáliti. Tak vnitřní stěny nádoby se pokryjí zuhelnatělou vrstvou, kterou tekutiny ani nerozpouštějí, ani žádnou příchuť a barvu od ní neberou. Uhel na vzduchu za obyčejné teploty mění se jen velmi málo, ve vodě pak skoro nic. Třeba jen takovou nádobu po vypálení a zuhlení velmi dobře vymyti. Po vrchu čistí se dřevěné nádobí, jakož i prkénka, vařečky a pod. jemným prosátým pískem a trochem mýdla neb sody, aby bylo bílé. Vál se však nikdy nesmí pískem drhnouti; jen se myje kartáčem a měkkou vodou neb louhem a čistou vodou opláchne. Pískem drhnutý vál jest drsný a kostrbatý a bývá potažen jako vláknem. Při dělání nudlí nebo buchet to ovšem neškodí; má-li se však na takovém vale dělati, k. p. těsto máslové a podobné, které se nesmí skoro nic moukou podsypávati, tu by se do těch vláken nadělalo mouky, která se nikterak nedá smésti ani oprášiti. Proto na takovéto jemné těsto musí býti vál hladký, jako leštěný, aby se ani málo mouky na něm neudrželo. Ve velkých kuchyních dělají takové věci na ploše z bílého mramoru. Vápnem myté nádobí dřevěné jest sice bílé, ale velmi drsné a dostane jako srsť na povrchu.

Také čistí se nádobí dřevěné, k. p. od másla, takto: Naplní se vodou rozmíchanou s trochem mouky a otrub a nechá pak státi až počne kysati. Potom se to vyleje a dá třeba po troškách vepřovému dobytku, nádoba pak čistě se vydrhne a opláchne. .Nejlépe takové dřevěné nádoby drhnouti uvnitř jen kartáčem a ne pískem, poněvadž kdyby nedopatřením zůstalo v ní vězeti nějaké zrnko písku, potom na zubech skřípe a je kazí; totéž platí i o vále a nádobě, v níž chováme sůl.

Vařečky, prkénka atd. mají se mýti taktéž ve zvláštním škopíčku; nikdy ne snad v tomtéž kde nádobí se myje, protože ve vodě od nádobí zamaštěné se zkazí a nejsou nikdy potom tak bílé, neboť dřevo vše do sebe vtáhne. Prkénka a vařečky zamaštěné mohou se i vyvařiti, ale hned za horka se z vody vezmou, aby se mastnota do nich zase nevtáhla, na to se vydrhnou a usuší. Prkénka větší, jež do nádoby se nevejdou, očistí se ostrým louhem a pískem a pak velmi dobře opláchnou, a jest dobře, aby žádný písek na nich vězeti nezůstal, ještě při oplachování kartáčem je vydrhnouti.

Vařeček má býti zvláště dostatek, aby se každé jídlo zvláštní vařečkou mohlo míchati, k. p vařečka od omáčky sardelové nehodí se opět do jiného jídla, k němuž sardele se nedaly. Prkénko, na němž třen byl česnek nebo sardele, musí se hned po upotřebení opláchnouti, taktéž i nůž a ruce.

V domácnostech se užívá lžic buď plechových nebo cínových a také stříbrných. Lžíce vůbec nemají se drhnouti pískem, protože se takto poškrábou a odrou, a plechové potom rezaví. Cínové se čistí, jako při pocínovaném nádobí udáno. Při koupi jich třeba pozornosti, aby v cínu nebylo olovo.

Lžic z pakfongu a vůbec barvou přižloutlých nemělo by se nikdy v kuchyních užívati, protože v kyselých pokrmech nabíhají a tyto dostávají od nich velmi odpornou příchuť.

Při kupování lžic stříbrných a vůbec věcí ze stříbra musíme se vždy přesvědčiti, jsou-li na nich vyraženy obě známky. Hotovitel totiž vyráží na nich svou pečeť a vedle té vyrazí punzovní úřad taktéž svou známku, k. p. 13, kterouž se udává hodnota stříbra a mnoho-li přimícháno je mědi. Hodnota stříbra odedávna počítá se dle hřivny, kteráž váží 16 lotů. Stříbro slove 16 lotové, když v 16 lotech stříbra není žádná cizí přísada; 13 lotové, když v 16 lotech obsaženo pouze 13 lotu stříbra a 3 loty mědi atd. — Chybí-li tyto známky, jest to vždy zboží podezřelé. Jakosť stříbra na hotovení nádobí jest zákonem ustanovena; u nás je předepsáno stříbro 13 lotové.

Černají-li lžíce od některého pokrmu k. p. hrachu, vajec, jest to znamením, že v nich jest mnoho mědi. Jsou to pokrmy obsahující síru, kterážto s mědí ve stříbře se slučuje co sirník mědňatý a se stříbrem co sirník stříbrnatý, jež oba stříbro přičernale povlékají.

Takto zakalené lžíce stříbrné se vyčistí, když se velmi jemně utřenou solí kuchyňskou neb i sazemi dobře trou a pak opláchnou.

Avšak solí utvoří se na nich často hnědé skvrny, pocházející od chloridu stříbrnatého. K zapuzení jich omočí se kousek jemného plátna ve čpavku a pak místa poškozená jím natírají, čímž nabudou dřívějšího lesku, poněvadž chlorid stříbrnatý ve čpavku se rozpouští. Potom se čistým plátnem vyšoupají.

Zašlé stříbrné lžíce se čistí pálenou magnesií neb trupelem na stříbro. Tento rozmíchá se s trochou vody, pak se tou smíšeninou měkkou štětkou lžíce potrou, a když nátěr je skoro zcela suchý, srnčí kůží dobře se vyšoupají, až se lesknou; avšak často se též takto poškrábou a ztratí lesk, zvláště není-li prášek velmi jemný. Ostatně se stříbro vůbec a zvlášť stříbrné lžíce čistí vlahou vodou, mýdlem a flanelem, opláchnou, utřou a uloží zvlášť, aby se od nožů nepoškrábaly. — Potřebují-li se stříbrné lžíce zřídka kdy, uschovávají se zabalené do jemného papíru.

nemají se nikdy dáti do vřelé vody až po střenky, tím méně tedy celé i se střenkami, protože tmel, jímž želízka do střenek zadělána jsou, se rozpouští a želízka se pak viklají.

Při čistění se jen ostří nožů (želízka), jeden po druhém omočí v horké vodě, omyje, opláchne a otře. Potom se každé želízko navlhčí vodou, posype jemně rozetřeným vídeňským vápnem a za chvilku zátkou nebo kouskem hlazeného lípového dřeva a konečně čistým klůckem vyšoupá, až se leskne.

Dobré vídeňské vápno jest v kusech; na moučku rozpadlé jest zvětralé a není k potřebě. Uschovává se v láhvi dobře zandané, aby k němu vzduch neměl přístupu.

Nože a vidličky také se mohou čistiti prosátým popelem. Avšak při každém čistění jich, ať se děje čímkoliv, musí se vždy střenky zaobaliti do suchého šatu, aby na ně z prášku, jímž se čistí, nic nepřišlo, poněvadž tím škodu trpí. Jsou-li střenky stříbrné, čistí se jak udáno při stříbře.

Všeliká na želízkách vyražená znaménka, jakož i vyryté prohlubiny a ozdoby kolem střenek a na nich musí se kartáčkem dobře vyčistiti. Zvlášť pak vidličky třeba bedlivě prohlédnouti, aby nikde mezi zuby nezůstala nějaká nečistota, a proto čistou obrubou se musí dokonale vytříti.

Skvrny od rezu pomaží se olejem, potrou hladivcem čili hladícím kamenem a buď korkovou zátkou neb srnčí kůžičkou šoupají, až rez pustí. Aby opět želízka lesku nabyla pomáznou se kašičkou z vídeňského vápna a oleje a potom klůckem se vyleští.

Nože a vidličky uschovávají se v suchu, každý kus zvlášť v papíru zaobalen, aby se nedotýkaly. Potřebují-li se některé nože a vidličky málo kdy, jest třeba, prve než se uloží, potříti je tenkou vrstvou oleje, čímž se uchrání před účinkem kyslíku vzduchového a tudíž nerezaví. Stříbrné náčiní jídelní jest nejlépe míti dobře uzavřené, čímž se nejsnáze předejde možné ztrátě a tudíž i vyhne mnohým mrzutostem a podezření, pro kteréž již mnohá služka, nevinně byla stíhána, ano i uvězněna. Jsou některé domácnosti, kde takováto náčiní mají ustavičně jako na obdiv vystavené; avšak na člověka vzdělaného to činí dojem marnivé chlouby, kdežto nevzdělané popudí k závisti. Proto chce-li paní takové náčiní okázati, nechť to učiní jen u příležitosti nějaké hostiny — pak jest to na místě; avšak ať se pilně střeží, aby z příčin svrchu udaných ho nevyndala ze schránky více než je potřebí. Bylo by to právě tak směšné, jako když se na mnohých vesnicích nevěsta o svatbě převlíkne třeba do šestnácterých šatů, snad aby ukázala, jak je bohatá, což však jak z důvodů svrchu udaných, tak i proto, že takové marnivé a chlubné přestrojování jest zbytečná a tudíž nepotřebná práce, schvalovati nelze. Takové jednání prozrazuje zajisté velkou bradavici na mozku, nebo jak jeden Němec říkal: „Velkej borovica!"

Na prádlo na stůl jako na ubrusy, ubrousky v některé domácnosti napředou si samy a dají je potom udělati. Kupují-li se však takové věci již hotové, musí se dáti dobře pozor, není-li příze na nich promíchána bavlnou. Čistě přízový ubrus jest obyčejně těžší než bavlněný. Nejlépe se ovšem rozezná drobnohledem vlákno bavlněné a lněné. Není-li však drobnohled po ruce, postačí  ke zkoušce abychom se neošidili při koupi plátěných látek, rozpustiti trochu červce (kočenil — cochenil) v silném líhu a pak v něm ostřížek látky za plátno vydávané omočiti. Je-li čistě lněná látka, zfialoví v onom roztoku; je-li bavlněná, světle zčervená; a je-li len bavlnou míchaný, sestrakatí. Tatáž zkouška může se státi mořenou čili krapem. Rozpustí se jí trochu v líhu, a omočíme-li v ní ostřižek lněný, zbarví se na žluto do červena; dá-li se tam ostřižek bavlněný, bude světle žlutý.

Prádlo na stůl nutno držeti v největší čistotě, aby nestemnělo a nezažloutlo. Jakmile se se stolu vzalo, nesmí se nechati snad na hromadě ležeti, nýbrž třeba je rozvěsiti, aby oschlo, jinak se skvrny pochodící z vlhkosti v něm zaleží; tyto nejen nikterak se nevyperou, ale časem sprachnivějí a vypadnou. Chceme-li takové zaschlé skvrny odstraniti, dá se lžíce jemně utřené soli kuchyňské a malá kávová lžička salmiaku na prášek utlučeného do trochy vody rozpustiti, tím se skvrny natřou, pak dají na slunce, a to se opakuje tak dlouho až zmizí.

Prádlo na stůl má se práti co možná zvlášť samo pro sebe, aby z jiného prádla se nic do něho nevtáhlo; mimo to dlužno je velmi čistě vymáchati, aby nemělo odporný čich mydlinami. Voda na ně má býti vždy měkká a též dobré mýdlo. Čím méně ztratí mýdlo při vysoušení na váze, nebo čím menší zbytek zůstavuje, když se ho kousek spálí, anebo čím menší usedlina se jeví, rozmočí-li se mýdlo v líhu — tím jest lepší.

Aby stolní prádlo bylo velmi bílé, namočí se do měkké vody, v níž je rozpuštěna na každých 15 litrů vody 10 dekagr. bledny (boraksu), potom se vypere ve vřelé vodě mýdlem, nebo v mydlinách a vymáchá.

Zvláštní opatrnosti třeba při praní ubrousků, pytlíků a všelikého plátna na cezení, vytlačování a vaření jídel. Všecko takovéto prádlo nesmí se nikdy práti v luhu, ale jen bez mýdla, aby jídla v něm vařená nebo cezená nedostala špatnou příchuť, čili jak někteří říkají, aby potom nepáchla „pradlenou", nač ještě i při cezení a vaření jest upozorněno, poněvadž je to velmi důležité. Pokaždé, jakmile cezení je ukončeno, má se hned pytlík nebo plátno obrátiti, dobře v několika vodách vymnouti a pak rychle nechati usušiti, jinak by všeliký kal v tkanině zaschnul a pytlík by se zkazil.

Stane-li se na ubruse skvrna buď od vína, ovoce atd. nebo zatřísní-li se vůbec, musí se hned zaprati, sice se zaleží a potom obtížněji pouští. Dobře se namydlí, načež v podmáslí nebo v teplém mléce nebo v syrovátce se pere, až skvrny pustí; potom se prádlo vymáchá a usuší.

Nebo se na takové zatřísnění upotřebí bílící tekutiny obsahující chlor, kterážto všecky rostlinné barvy zničí; proto i také proužek papíru lakmusového, buď červeného neb modrého, v ní namočený zbělí. Tekutina tato jest barvy bílé, velmi čistá, někdy trochu na-červenalá, což však neškodí. Před upotřebením rozředí se trochem vody, protože velmi silná prudí prádlo; naopak ale mnoho rozředěná nemá toho účinku. Když touto tekutinou skvrny z prádla se odstranily, jest velmi prospěšné hned je ještě vyprati v sirnatanu sodnatém, vodou rozředěném, jehož pod jménem „antichlor" se užívá k úplnému vypravení chloru z látek tímto bílených. Tím se zničí škodlivé účinky chloru a prádlo se nezprudí; třeba je však ještě dobře vymáchati. Na tentýž způsob odstraní se skvrny inkoustové z prádla, zvlášť možno-li je dáti ještě na slunce.

Skvrny od vína strojeného (padělaného) pouštějí tíže než od vína pravého. Zcela bez prospěchu jest skvrny od červeného vína posypávati kuchyňskou solí.

Skvrny inkoustové nebo od rezu také se vypudí, potrou-li se za čerstva citrónovou šťávou, hned vyperou a dobře vymáchají. Je-li skvrna již zastaralá, ohřeje se šťáva citrónová na lžíci (možno-li stříbrné) a tak teplou pokape a pak vypere.

Zaleží-li se skvrny od rezu, zprudí prádlo a časem vypadnou. Takové skvrny třeba hned jak se udělaly, vypuditi. Buď se namočí trochu vinného kamene do malé částky vody, dá vařit a pak do vařícího zarezavělá skvrna se omáčí a potom ve vodě vypere.

Nebo se taková skvrna namočí ve vodě a drží pak nad parou vařící vody, při tom posype šťovíkovou čili šťavelovou solí (Kleesalz) na prášek utlučenou, dobře se rozetře, potom hned vypere. To se dle potřeby i opakuje. Tak se čistí i skvrny od inkoustu.

Jsou-li skvrny rezavé již starší, omočí se ve vodě, pokapou asi 1 - 2 kapkami rozředěné solné kyseliny, vymnou a potom vymáchají v několika vodách, což se musí i třeba opakovati.

Nebo se skvrny od rezu omočí ve vodě, pomydlí, málo posypou šťovíkovou solí a potom rozpálenou (ne žhavou) plechovou lžící přejedou a hned vyperou.

Také zmizí skvrny od ovoce, když se povlhčí a drží nad hořící sírou; hořením vydává síra kyselinu siřičitou,  kterou barvy rostlinné se ruší. Kávou nebo  čokoládou  povstalé  skvrny  čistí se za čerstva studeným mlékem;  jsou-li   již   starší,   tedy   studenými mydlinami a potom na bělidle.

Prádlo na stůl nemá se nikdy škrobiti. Taktéž se nemá nikdy mnoho modřiti, zvlášť ne kamínkem, nýbrž  jen zcela malinko buď ultramarínem neb indigem.

Prve než se prádlo uschová musí býti náležitě dobře suché. Proto po vyžehlení nechť se ještě rozloží v teplé a suché místnosti, až dokonale uschne. Ukládati prádlo navlhlé aneb do vlhkého místa, jest nejvýše škodlivé.