V termínu 24.7. - 2.8. jsem absolvoval s CK Adventura zájezd do Dolomit. A musím konstatovat, že zájezd byl skvělý a to nejen díky tomu, že samotné Dolomity jsou krásné. I samotné organizační zajištění zájezdu proběhlo dobře.
Teď bych se zmínil v krátkosti o Dolomitech a pak už přijdou na řadu jednotlivé dny zájezdu s událostmi zachycenými mnou jako členem vždy té nejrychlejší skupiny zájezdu.
Dolomity leží na severu Itálie a jsou součástí masivu Alp. Jejich nejvyšší vrchol je Marmolada (3343 m). Říkalo se jim Jižní tyrolské Alpy nebo také "Bledé hory". Nynější pojmenování získaly v minulém století po mineralogu jménem Déodat Gratét de Dolmieu (1750-1801), který zjistil zvláštní vlastnosti kamene (jistého druhu vápence, nyní jménem dolomit), ze kterého jsou Dolomity tvořeny. Jsou to hory opravdu krásné (možná se mi to tak zdá proto, že jsem tam byl letos poprvé) a přesto zažily hrůzy první světové války a utrpení lidí, kteří tu v krutých povětrnostních podmínkách bojovali. Snad nejhorší bylo to, že na obou stranách fronty proti sobě stáli lidé z jedněch hor, které jakékoliv lidské hranice neuznávají. Děla byla na nejvyšších vrcholcích hor a o tyto strategické kóty se tvrdě bojovalo. Frontová linie mj. probíhala přes Marmoladu (její ledovec byl protkán sítí chodeb vybudovaných rakouskou armádou), masiv Tofan (snad na každém z vrcholů bylo nějaké italské dělo), Monte Cristallo, Monte Piano (tam probíhaly obzvláště kruté boje ... myslím, že dostalo přezdívku 'hora slz'). Nezbývá než vyzvednout odvahu a odhodlání těch, kteří tu bojovali a padli i těch, kteří přežili. Rakouským vojákům se říkalo horští myslivci, italským alpini. Byli to vesměs rodáci z Dolomit. V letech 1915-17 tu zahynulo asi 180 tisíc lidí, ale z toho asi 120 tisíc během lavin, závalů a nikoliv během samotných bojů. Ti, kteří přežili se velmi často po válce spřátelili s těmi, kdo stáli na druhé straně fronty proti nim a zůstali přáteli až do konce života. A nynější italská část Dolomit je stále dvojjazyčná a vedle sebe tu stále žijí Němci i Italové. Nebudu se zmiňovat podrobněji, jelikož existuje kniha "Válka v Dolomitech 1915 - 1917" (alespoň doufám, že se jmenuje takhle ...). zpět
Via ferraty (v Rakousku nazývané klettersteigs) jsou jištěné cesty umožňující zdatným turistům dostat se do jinak horolezeckých terénů. Jsou jištěny lanem (připomínajícím lano u hromosvodů) protaženým skobami, které jsou od sebe vzdálené obvykle 3 m (rozmezí je tak 1/2 m - 5 m). Často jsou některé úseky doplněné železnými kramlemi, skobami nebo žebříky, které lezení po ferratách usnadňují. Ale jinak se leze po skále. Ferraty se rozdělují podle obtížnosti na 3 skupiny. Obtížnost se posuzuje podle délky, technické náročnosti a také podle toho, jak jsou zajištěné. Dají se absolvovat i bez jakéhokoliv vybavení, ale možnosti jištění se vyplatí využít. Asi nejvhodnější vybavení na ferraty je: přilba (často totiž padají kamínky), prsní úvazek, sedací úvazek, karabiny, brzda Zyper. Jištění se hodí, pokud chcete více lézt po skále a méně využívat umělých pomůcek, při fotografování ... Pokud chcete podrobnější informace, existuje kniha od Paula Wernera "Klettersteig atlas", kde jsou všechny ferraty popsané (ještě existují průvodci z nakladatelství Kompas). Pokud chcete podrobnější informace o samotných ferratách, pošlete mi mail na michal@ucw.cz a zeptejte se na větší podrobnosti. Jinak ohledně vybavení existuje velmi pěkná stránka. zpět
První den jsme ještě téměř celý strávili cestováním u nás doma. Nástup na zájezd byl v 19:30 v ulici Na Strži (kousek od stanice metra 'C' Pankrác), kde je nástupní místo CK Adventura. Odjíždělo se ve 20:00 a kdo bude kde sedět v autobuse bylo dáno zasedacím pořádkem. Odjezd proběhl celkem v pohodě. Autobus byla klasická česká zájezdová Karosa s vlekem na zavazadla, s něčím, čemu se dá říkat klimatizace (bohužel nepříliš účinná) ale s dostatečnou zásobou plechovek piva (pro spoustu lidí naprosto nepostradatelných), ale i jiných nápojů. První naše zastávka byla v Českých Budějovicích, kde nastupovali poslední dva cestující. Během cesty do Budějovic probíhalo seznamování všech členů zájezdu (každý přišel dopředu a řekl o sobě do mikrofonu pár slov). Sešla se docela zajímavá sestava lidí s nepříliš vysokým věkovým průměrem (já jsem tam byl skoro nejmladší). Další zastávka byla v Kaplici v jedné restauraci na posledním občerstvení (jídle). Potom už jsme zamířili na hraniční přechod v Dolním Dvořišti (asi tak 23:45). Přejezd hranic proběhl celkem v pohodě, oba celníci jen prošli autobusem a zběžně prohlédli pasy. zpět
Naše první zastávka v Rakousku byla na nějakém parkovišti u čerpací stanice ÖMV asi tak ve 2 hodiny ráno. Další byla asi tak v 6:30 blízko cíle naší cesty, také u nějaké benzinové pumpy. Během noční jízdy náš řidič Pepíno přejel o kousek jistou odbočku a musel pak couvat na dálnici zpátky s vozejkem. A za mlhy a deště to nebylo příliš vtipné. Zjistilo se, že autobus má nějakou závadu a počasí vypadalo velmi nepříznivě. Závada byla docela vážná a tak jsme stihli jenom dojet na naše první výchozí místo do vesnice Neustift v údolí Stubai (foto) ve Stubajských Alpách. A bylo rozhodnuto, že dál se nepojede a že program se tím pádem malinko posune. Ale druhý den měl přijet autobus druhého zájezdu a přivést náhradní součástku, takže nakonec všechno dopadlo dobře. První den už byla také první túra a naše první ferrata na tomto zájezdu. Před odjezdem (nahoru se totiž jelo lanovkou ... cena 100 ATS nahoru a 130 ATS zpáteční po skupinové slevě) se ještě rozdělovalo a zkoušelo vybavení na ferraty, tj. jak se správně uvázat atd. Zprvu mi to připadalo nějaké složité, ale zjistil jsem, že uvázat se je velmi jednoduché a je to jenom otázka praxe. Po rozdělení vybavení se vyrazilo nahoru (lanovka byl hned u parkoviště, kde jsme stáli s autobusem). Od konečné stanice lanovky (dvoumístná sedačková lanovka s možností zakrytí míst k sezení ... některým lidem hodně dlouho trvalo, než přišli na to, že ta jediná páčka slouží k odklopení krytu ...) jsme šli klikatou cestou podél lesa nahoru k Elferhütte (2080 m). U chaty někteří zakoupili pohledy, jiní si vzali jen prospekty a vyrazilo se dál. Další kus cesty nahoru je kosodřevinou. Na odbočce jsme šli po Gamssteig (je to traverzová cesta kolem hory vedoucí k ferratě, poměrně úzká se srázem dolů na pravé straně, občas se sutí) až k ferratě (foto). Když jsem viděl, kam to vlastně polezu, neuměl jsem si představit, jak se mi to vůbec může podařit, ale nakonec to docela šlo. Tady si všichni navlékli vybavení a lezlo se nahoru. Ještě než stačili všichni nastoupit do ferraty, začalo pršet a vypadalo to, že bude i bouřka. První část lidí se schovala po prvním úseku pod převisem a muselo se čekat až přestane pršet a pak až trošku uschne skála. Mezitím byla krásná duha, kterou se mi samozřejmě nepodařilo vyfotit. Průvodci usoudili, že můžeme pokračovat a lezli jsme další část. Ale šlo to pomalu, protože naše skupina byla hodně velká (skoro celý zájezd). A skála místy docela klouzala. A také bylo nepříjemné jedno úzké místo, kde se težko operovalo s batohem. Malá skupina vpředu, která se dostala až pod vrchol nastoupila i na poslední část ferraty a vylezla až nahoru na Elferspitze (2499 m). Sice jsem si říkal, když jsem to viděl, že se pak nemůžu dostat dolů, ale i to šlo nakonec v pohodě. Nahoře byl čas tak akorát na vrcholové foto a zápis do vrcholové knihy a museli jsme dolů, aby nahoru mohli i ostatní, kteří mezitím dolézali pod vrchol. Jinak ferrata je celkově docela krátká, ale není zase tak úplně jednoduchá. Vraceli jsme se druhou cestou po hřebeni. Nakonec se i docela vyčasilo a dalo se fotit. Ale mraky a mlha se měnily velmi rychle a každou chvíli bylo vidět něco jiného. Návrat po hřebeni už nebyl moc zajímavý, ale občas byly k vidění pěkné scenérie okolních kopců. Vrátili jsme se k Elferhütte a pak sestoupili až k lanovce. Většina lidí samozřejmě měla i zpáteční lístek a nemusela sestupovat dolů po sjezdovce (asi 800 m výškových). Cesta dolů totiž vůbec nebyla vtipná. A ještě zpestřená několika úseky přímo pod lanovkou. Trochu pomohly vypůjčené hůlky, ale stále to nebylo ono. Sice existovala cesta poměrně pozvolná a klikatá, ale ta byla příliš dlouhá a nebyl na ni čas. A navíc jsme došli k autobusu a začalo pršet. Ale počasí se za chvíli "umoudřilo" a nepršelo v jednom kuse celou dobu, ale byly pauzy, kdy nepršelo vůbec. Horší bylo to, že jsme museli zůstat na místě. Průvodcům se pro nás naštestí podařilo zajistit WC u lanovky a i možnost spaní části lidí pod střechou u lanovky. Zbytek spal opět v autobuse. Sice jsem měl pro sebe dvojsedadlo, ale spaní stále nic moc. Tak jsem si myslel, že se po první noci v autobuse více vyspím, ale o moc lépe jsem se nevyspal. zpět
Ráno jsem se vzbudil už v 5:45 a od té doby jsem nějak nemohl spát. Tedy ne že by to bylo k ránu poprvé, kdy jsem byl vzhůru, ale předtím se mi ještě podařilo usnout. Probudili jsme se ale do krásného a slunečného rána. Vycházející slunce krásně osvětlovalo okolní hory (foto). Pepíno po příjezdu druhého autobusu (asi tak v 6:00) opravil závadu a v 7:30 jsme mohli vyrazit na cestu, kterou jsme měli podniknout už včera. Odjeli jsme z údolí Stubai směrem na Brennen (ITA). Přejezd hranic proběhl naprosto v pohodě a dal se skoro přehlédnout. Hraniční budka byla opuštěná. Až do města Cardano jsme jeli po dálnici. Tyhle dálnice po stavební stránce velmi obdivuji, protože jsou místy vystavěné na mostech a překonávají velká údolí (také se na nich vybírá mýtné). Cestou byly vidět pozůstatky pevností z první světové války. V Cardanu jsme odbočili na Velkou dolomitskou cestu, kterou jsme jeli údolím nahoru (je velmi úzká) až k jezeru Carezza (1534 m) (foto). Tam byla na chvíli přestávka na focení a obhlédnutí dalších škod na autobusu (tedy na vozejku). Naším cílem bylo ale Passo Costalunga (1745 m). Odtud jsme po zabalení věcí vyrazili na túru. Cestou 548 jsme vystoupali na Rifugio Roda di Vael (2280 m). Cestou nahoru jsme prošli kolem něčeho, čemu by se dalo říkat opravdu "mléčná hospoda". Byla to taková horská bouda se stoly venku, kde se ale místo alkoholu podávalo mléko (foto). Od chaty jsme ještě hodně stoupali než jsme se dostali až k ferratě. Ty nástupy jsou o mnoho horší než samotné ferraty. Ferrata byla poměrně jednoduchá a ani ne moc dlouhá. Potom jsme přešli kousek traverzem a pak další kousek do kopce k další ferratě. Tady se ale naše vedoucí skupina bohužel rozdělila a potom byl rozdíl mezi námi ještě větší, protože jsme se zdrželi u nástupu na ferratu kvůli 4 pomalým Italům. Tím pádem druhá část vedoucí skupiny přišla o poslední ferratu a musela se z Rosenwandu (2806 m), kam jsme vystoupili, vracet zpátky skoro stejně. Navíc z vrcholu nic vidět nebylo, protože byla mlha. Zpátky jsme tedy setoupili až skoro k začátku druhé ferraty a potom po suti dolů k cestě 541. Ta nás dovedla zpátky k chatě Roda di Vael. Od ní jsme sestoupili po stejné cestě jako jsme stoupali nahoru. Dole jsme u jedné z usedlostí nabrali vodu a pak došli až k autobusu. Tam se uvařila večeře (mezitím přijel autobus druhého zájezdu) a po večeři jsme vyšli kousek po cestě z túry a na jedné louce přespali. zpět
Budíček ráno v 6:15. Sbalili jsme věci, na parkovišti u autobusu uvařili snídani a v 8:00 jsme odjeli k jedné z lanovek, která nás měla vyvést až pod masiv Rosengarten (Catinaccio). Lanovka měla ale 2 malé vady (jezdila až od 9:00 ale to by tolik nevadilo v porovnání s tím, že její provoz začínal až za týden po tom co jsme k ní dorazili). Tak jsme se museli vrátit zpět k jiné lanovce (Paolina)(skupinová sleva 12.000 ITL nahoru a 17.000 ITL zpáteční), která jezdila už od 8:30 a ještě byla od plánovaného výchozího místa trošku vzdálená. Lanovkou jsme vyjeli k chatě Paolina (2125 m) a od ní jsme museli traverzem (552, asi tak 40 minut) chatě A. Fronza alle Coronelle (2337 m). Odtamtud jsme původně měli vyrazit a teď jsme (ale docela naštěstí) nabrali nějaké zpoždění. Od chaty (cestou č. 542) jsme se velmi brzo dostali k začátku naší první ferraty. První úsek od chaty byl poměrně prudký ale zbytek byl opět traverz po suti. Celá ferrata je není příliš náročná (ale jsou na ní pěkná místa (foto)) a je docela dlouhá. Stoupá (i tedy přes jedno malé klesání) do sedla k chatě Passo Santner (2734 m). Tam byla malá přestávečka a výhled na Torri del Vajolet (2813 m) (foto). Sešli jsme potom dolů k malému jezírku u chaty Re Alberto (2631 m). To už se začalo malinko kazit počasí a začalo pršet. Takže jsme tam udělali velkou přestávku a když skoro přestalo pršet jsme sešli k chatám Vajolet (2243 m), kde jsme (tedy naše vedoucí skupinka směřující k vrcholu Citinaccio d'Antermoia (3002 m)) se vůbec neměli zastavovat. Ale počasí chtělo něco úplně jiného. Až skoro na konci poměrně nepříjemného sestupu (hodně prudký, místy jištěný lany) začaly padat nejdříve malé ale pak větší kapky deště postupně přecházející v malé, větší a nakonec dost velké kroupy. (foto) Ti rychlejší pozorovali "podívanou" (takové kroupy jsme ještě neviděl) z pod střechy chaty, ale ti méně šťastní jen z různých úkrytů a převisů. A na ty velké kroupy by se naše helmy velmi hodily. Někteří z cizích turistů odnesli krupobití velmi slušnými boulemi. A to pohroma vlastně netrvala ani moc dlouho. Potůček (foto) tekoucí podél cesty od chaty Re Alberto se zvětšil a zem byla pokrytá vrstvou krup. Celý zájezd se nakonec sešel u chat Vajolet a bylo rozhodnuto o společném návratu sestupovou cestou údolím s pěkným výhledem na vodopád ( foto). Ještě u chat bylo celoskupinové fotografování. Ale vrchol už jsme měli vlastně na dohled (foto) (hmm ale 2 hodiny cesty). Ale za těchto podmínek to nemělo smysl. Cesta dolů (546) do údolí už byla docela pohodová a po prvním úseku (kamenitém) přešla v asfaltku. Cesta dolů byla oddechová a počasí se umoudřilo (ne na dlouho). Po asfaltce jsme došli až dolů do Mazzinu (1373 m). Tam jsme počkali na autobus (pro něj zašel jeden z průvodců). Autobusem jsme jeli pod skupinu Sella a na jednom odpočivadle (asi tak 1880 m) jsme se zastavili. Přespali jsme na jedné loučce kousek od vodopádu (voda byla docela studená). Při vybalovaní věcí a pak při stavění stanů pochopitelně pršelo (takže pokud bychom lezli na původně zamýšlený vrchol, zmokli bychom už cestou dolů). Večer se tím pádem nedalo pořádně nic dělat a šlo se tím pádem spát. Ráno měl být ostatně budíček brzo ... zpět
Dnes se mělo vstávat už ve 4:00. Ale z toho sešlo. Ráno jsme se probudil už ve 3:45 a pohled na ranní oblohu nevěštil nic dobrého. Bylo zataženo (ale alespoň nepršelo) a zima. Takžed budíček byl nakonec až v 6:00. Odjezd v 7:35 na Passo Sella (2244 m). Odtud byl krásný výhled na Marmoladu (3343 m). Ale taky se většina lidí přioblékla, protože byla docela zima. Z Passo Sella jsme jeli přes údolí kolem masivu Sella až na Passo Gardena (2121 m). Byl hezký pohled na údolí pod Sellou ( foto). Vyšli jsme kousek nahoru a pak opět traverzem po suti jsme došli po cestě 666 až pod ferratu Tridentina. A byl kdesi nahoře v mlze vidět můstek mezi vrcholy, kam máme dolézt. Samotná ferrata je docela dlouhá, spočátku jednoduchá, později i s některými težkými úseky s nutností jištění. Jinak plánovaný čas na ferratu je 2,5 h (naše vedoucí skupinka asi 7 lidí, která včas předběhla cizince před námi) šla ferratu 1,5 h. Celou cestu se leze kolem krásného vodopádu vytékajícím z jezírka u chaty nad ferratou. Při špatném počasí by byla ferrata asi velmi náročná a navíc při dešti se na kolmé odkryté stěně není kam schovat. Po ferratě se kousek vystoupá k chatě Cavazza (2587 m). Tam jsme zůstali asi tak 1 a 3/4 h. Mezitím přicházel zbytek lidí, kteří se zasekli na ferratě díky nějaké skupině cizinců. A opět se mi tím pádem vyplatilo být na ferratě vpředu. U chaty jsme se vyhřívali na sluníčku (to bylo i 26°C) obletovani vsudypritomnymi kavkami (foto). Dolomity nám pro dnešek konečně ukázaly, jak vypadá pěkné počasí (foto). Ale taky to místy během dne (když jsme byli na ferratě) vypadalo na déšť a občas byla trochu mlha. Odpočívání bylo sice velmi příjemné, ale museli jsme pomalu vyrazit dolů. Šli jsme cestou 664 do údolí Val de Mesdi. První část sestupu je poměrně prudká a místy jsištěná lany. Druhá část už v údolí je pozvolná po suti (ale to už je cesta 651). Celou cestu bylo krásně a otevíraly se tím pádem pěkné pohledy a okolní hory. Potom jsme se ale potřebovali dostat skoro zpátky k autobusu. Proto jsme uhnuli a místo dál do údolí jsme šli traverzem pod masivem. Teď už bylo vidět celé údolí a pohledy na okolní hory byly ještě pestřejší. Také vodopád vypadal o něco lépe. Traverz je buď po kamenité úzké cestě nebo kosodřevinou. Na parkoviště pod sedlem Gardena vedou 2 cesty. První odbočka směřuje k ještě jedné ferratě (té jsem se nezáměrně vyhnul, protože jsem byl vpředu a vybíral si vlastní cestu - šel jsem pochopitelně tou druhou, dolů kosodřevinou). Na parkovišti jsem byl dříve než autobus a první lidi po mně došli až za 1/2 hodiny. Takže jaká byla ferrata, nevím. Téměř všichni lidé, kteří postupně přicházeli, si dali jedno, či více piv. Ostatně tak to bylo pokaždé túře. Poté, co všichni došli, se jelo do Cortiny d'Ampezzo. Opět po Velké dolomitské cestě a kolem několika masivů (například Tofany). Cestou byly vidět další pozůstatky první světové války. Náš sjezd z kopce byl nazván "Karosa a 7 trpaslíků", díky koloně, která se za námi vytvořila. Cortina je malé, možná skoro ospalé městečko a to, že se v něm konaly zimní olympijské hry (1956), se vůbec nezdá. V Cortině jsme zajeli do kempu Rocchetta. Na teplou sprchu se těšili snad všichni. Ale na večerní déšť (ano, opět pršelo) už asi nikdo. Večer se stanovil plán na následující 2 dny (plánovaný dvoudenní výlet byl zrušen a místo něj byly dva jednodenní) a spát se šlo poměrně pozdě. A díky zavřenému autobusu jsem byl bez večeře. zpět
Ráno trošku nečekaný budíček už v 5:00. Ale probudili jsme se do krásného slunečného dne. Okolní hory nasvícené vycházejícím sluncem jsou nádherné (foto). Ráno byl ovšem zavřený autobus (samozřejmě jsem s tím nepočítal a málem jsem tak byl málem bez snídaně). Odjížděli jsme v 6:30 pod masiv Sorapis. Rozdělili jsme se na 3 skupiny - Zajíci, Chrti a Pohodáři. Pohodáři měli zkrácenou trasu (udělali velkou chybu) a chrti honili nás zajíce (nechytli nás, jak jinak ...) na dlouhé trase. Vycházelo se z místa jen málo vzdáleného od Cortiny cestou číslo 225 (výška tak 1300 m). Tato cesta vede lesem a neustále stoupá bez jakýchkoliv zatáček. Po opuštění lesa už je jen kousek traverz k chatě San Marco (1823 m). Tím ovšem stoupání nekončilo. Po cestě 226 jsme stoupali do sedla Forcella Grande (2200 m). Tato cesta vede chvíli kosodřevinou (mimo jiné kolem pramenů - pitná voda) a pak poměrně prudce stoupá po kamenech a suťovisku nahoru do sedla. Ale stoupání je to opravdu nehezké a velmi namáhavé (možná proto, že jsme šli velmi rychle ... a naše vedoucí skupina si získala velký náskok, ale nahoře v sedle jsem toho měl plné zuby. Ale první z chrtů byli za námi více než 1/2 hodiny a poslední pohodáři skoro 2 h). Tímto výstupem někteří přešli ze zajíců k chrtům a někteří z chrtů do pohodářů. Ale to jen k názvu kapitoly a dále se budu věnovat jenom naší sedmičlenné skupině (6 + průvodce Bakin). Ze sedla se asi tak 200 m výškových klesá a odbočuje se pak na cestu 243 (via ferrata Carlo Minazio). Tedy mě to jako ferrata nepřipadlo, protože tam jištění bylo velmi málo a je fakt, že nebylo potřeba (i když za mlhy by se asi hodilo). Od odbočky je hezký výhled na osamělou skálu Torre Dei sabioni ("Boží prst"). Ferrata Carlo Minazio je podle mapy traverzová cesta, ale ve skutečnosti jede nahoru a dolů kosodřevinou, místy pod skálou (s jištěním a se sprchou v podobě vody tekoucí se skal). Poslední kousek je po suti a pak kosodřevinou ale s pěkným srázem dolů kousek od cesty. V sedle nad bivakem Comici jsme si udělali 1/2 h pauzu a pokračovali sestupem po suti k bivaku a pak výstupem (100 m) od bivaku stále po cestě 243. Teď se naám otevřely krásné pohledy (Monte Cristallo, Monte Piano, Drei Zinnen) na okolní hory přes údolí. Jen nás malinko zaskočilo další stoupání. Čekali jsme ferratu A. Vandelli(foto), ale stále nic. Dalších 400 m výškových se nám moc nelíbilo. Ale pokud mluvím za sebe, tak jsem byl hodně zničený po nástupu, ale po odpočinku po něm už více ne během cesty. Nakonec jsme vylezli do výšky asi tak 2500 m až k začátku ferraty. Odsud byly opět krásné výhledy (samozřejmě mi nahoře došel film ...). Ferrata je krásná, dlouhá, ale nahoře nejištěná (ale je tu hodně uvolněných kamínků a občas to klouže). Takže jsem začal uvažovat o názvu "via Vandelli" místo "via ferrata Vandelli". Dolní část ferraty už je ale jištěná a na jejím konci je asi 7 železných žebříků. Pod ferratou bylo malé sněhové pole. Od ferraty jsme sestoupili k chatě Vandelli (1928 m). Nad ní je jezero se zajímavou, jakoby mléčnou vodou barvy, kterou jsem u jezera ještě neviděl. U chaty byla další pauza (neodolal jsem a koupil si čokoládu na kterou jsem se těšil skoro celý výlet). Od chaty jsme šli po cestě 215 do sedla Passo di Tre Croci (1805 m). Tato cesta malinko klesá, ze začátku jde kosodřevinou a je poměrně úzká, ale ve druhé části vchází do lesa a rozšiřuje se. A v údolí pod ní je vodopád. V sedle Passo di Tre Croci na nás čekal autobus s pohodáři. Odjeli jsme do kempu. Večer nebyl špatný už díky dobrému vínu a dobré pizze v pizzerii v protějším kempu. A taky konečně nepršelo ... zpět
V noci krásně svítily hvězdy, obloha byla bez jediného mráčku nebo jediné šmouhy. Budíček by tentokrát v 5:30 (ale jenom pro skupinu, která jela opět na Sorapis - měla 5 členů - 5 "zajíců"). Ostatní vstávali později a jeli k vodopádům v údolí Fanes. V 7:00 jsme tedy odjížděli na včerejší koncové místo Passo di Tre Croci. Komfort 5 lidí v autobuse (+ 2 průvodci) jsme si ale dlouho nedopřáli. Vyšli jsme stejnou cestou, jakou jsme včera docházeli (k chatě je to po ní něco přes 1 h). U jezera byla přestávka před výstupem k via ferratě Berti. Téměř celý výstup (cesta 242) k traverzové cestě kolem masivu vede po suti. Jde se po ní velmi špatně, neboť při každém kroku člověk trošku pouklouzne. U velkého kamene nad jezerem byla další přestávka. Od kamene jde cesta kousek traverzem (v údolí bylo stádečko kozorohů) a pak zase stoupá po suti a pak po skále (bez zajištění a musí se trošku lézt). Samotná ferrata (moc jištěná není, ale na mnoha místech není jištění nutné) vede "stěnou" masivu Sorapis. Dole pod námi byl sráz asi tak 1200 m a nad námi ještě stěna. Cesta vede místy po suti a je velmi úzká a hrozí nebezpečí uklouznutí a při dostatečně velké neopatrnosti jízda až do údolí ... Ale během cesty jsou krásné výhledy. Jen škoda, že my jsme měli mraky a tak toho moc vidět nebylo (foto). Na konci cesty je konečně ferrata. Stoupá se více než 100 m a je docela náročná (tedy náročná ... jen se už musí docela lézt a bez použití lan to stojí za to). Ale to už jsme vůbec nic neviděli, protože mrak klesl a my jsme nyli přímo k v něm. V sedle (2650 m) na konci ferraty byla opět pauza. Pak už nás čekal jenom sestup k bivaku Slapater a od něj dolů až do údolí. Ze začátku je sestup docela v pohodě, pozvolný po suti a později po pohodlné cestě. Ale ze sedla Forcella Grande (2200 m) už nás čekala sestupová cesta stejná jako středeční výstup. A jako sestupová taky nebyla příjemná a trvala nám velmi dlouho. Z výchozího místa ve středu jsme odjeli autobusem zpět do Cortiny. Večer opět pršelo a navíc předpovědi počasí na následující dny nevěštily nic dobrého. zpět
Ráno naštěstí nepršelo. Budíček v 6:45. V 8:00 odjezd k lanovce Cristallo na Rio Gere (1698 m). Mezistanice u Rifugio San Forca (2235 m) - konec první části lanovky (sedačková pro 4 osoby). Další lanovka je dvoumístná kabinová (foto) s velmi zajímavým způsobem nastupování a vede až k Rifugio G. Lorenzi (foto) (2918 m), což je chata kousek pod vrcholy Monte Cristalla (vedlejší vrchol 3154 m). Většina lidí lezla po ferratě M. Bianchi na tento vedlejší vrchol. Ale naše skupina 3 lidí nelezla na vrchol, ale absolvovala via ferratu Ivano Dibona. Začíná visutým mostem a vlastně celou dobu klesá do údolí do Ospitalu. Kousek za visutým mostem jsme si vylezli na malou třítisícovku Cristallino d'Ampezzo (3036 m) (foto). Celá ferrata jde po bývalé frontové linii z první světové války. Jsou zde proto různé zbytky zákopů, malých pevnůstek a prostorů vytesaných ve skále. Je jištěná na některých místech, ale není nutné jištění používat. Jinak není jenom klesající, občas se musí vylézt kousek do kopce. Často se jde po suti (je tam jeden báječný sešup ... nevím ale jestli je lepší ježdění po suti nebo po sněhu ... každopádně se ježděním po suti více ničí boty) nebo po skále. Při hezkém počasí je to krásná vyhlídková ferrata, ale my jsme šli buď v mlze nebo v mracích. Naštěstí ne celou cestu. Na konci ferraty, tedy vlastně už při koncovém sestupu lesem, nás chytl déšť. Nepromokavá bunda promočila docela brzo a tak jsem zmokl. Déšť ale naštěstí netrval příliš dlouho a po dešti vysvitlo sluníčko a tak nám věci rychle uschly. Došli jsme ale příliš brzo, protože druhá skupina měla dorazit před námi, ale my jsme došli první a ještě před příjezdem autobusu. Nechtělo se mi čekat a tak jsem stopoval do Cortiny. A stopl jsme si nějaké Pražáky. No co, jsme přece v Itálii ... Na prohlídku Cortiny nbylo příliš příhodné počasí, neboť pršelo. Takže jsem toho moc neviděl. Na Cortině toho ale moc k vidění není. A na to, abych se podíval po všech sportovištích z olympiády v roce 1956 fakt čas nebyl. Při návštěvě jednoho z místních kostelů jsem měl možnost si "promluvit" s nějakým mnichem. Ale nějak jsme se neshodli na řeči. On mi nabízel italštinu či francouzštinu a já češtinu, angličtinu nebo němčinu. Takže smůla. A do kempu ležícím nedaleko od Cortiny jsem se vracel taky celkem dlouho. Vždycky jsem musel čekat na chvilky, kdy prší málo, a během nich se přesunovat vpřed. Ale dlouhou dobu jsem strávil skrytý pod nějakým přístřeškem. Večer se ale počasí umoudřilo a nakonec bylo celkem hezky (až na občasné dešťové přeháňky). Před stany potom probíhala veselá zábava, pilo se místní víno a šlo se spát pozdě ... zpět
Před budíčkem ráno byl velmi slušný slejvák a bouřka. Vstávali jsme až v 7:30. Jelikož to byl poslední den, tak jsme balili věci, stany a pomalu se loučili s Cortinou. Odjeli jsme se všemi věcmi v 9:30 pod Col Rosu (2105 m) (foto), cíl naší poslední cesty. Zde na bývalém letišti stál autobus až do 18:00 a my jsme šli na túru. Bylo 10:00 a počasí nevypadalo úplně zle. Výstup na Col Rosu je celkem pohodový. První úsek lesem je pozvolné stoupání klikatou lesní cestou do sedla ve výšce asi 1700 m. Tam se odbočuje a cesta vede prudčeji do kopce lesem a kosodřevinou až k začátku ferraty. To už se ale blížil velký mrak (nakonec z něj naštěstí nepršelo) a nevěštil nic dobrého. Déšť či bouřka na ferratě není nic příjemného. Ferrata je velmi pěkná, ne moc dlouhá, "vzdušná" a bez použití lan je to velmi pěkné lezení. Ale my jsme museli spěchat a tak sme si lezení moc neužili. Na vrcholu (foto) (dosaženo v 12:15 - týká se mě a byl jsme tam jako druhý) se všichni zapsali do vrcholové knihy a všichni nově příchozí zase odcházeli sestupovou cestou po druhé straně hory dolů. Výhled nebyl moc pěkný, protože byla mlha. Ale Cortinu měl člověk jako na dlani (foto). Sestupová cesta vede nejdříve kosodřevinou a potom lesem. Je to klikatá a docela dobrá cesta. Dole jsme byli velmi brzo (asi tak 2 hodiny před otevřením autobusu - opět mluvím za sebe). Spěchali jsme kvůli možnému dešti. A tak jsme seděli dole u řeky a čekali na otevření autobusu. Potom se už definitivně sbalily všechny věci a v 18:00 jsme vyrazili na cestu domů. Trasa: Cortina d'Ampezzo -: Toblach -: Lienz (přejezd rakousko - italských hranic opět v pohodě) -: Salzburg -: Linz ... zpět
Asi tak ve dvě hodiny ráno jsme přejeli hranice v Dolním Dvořišti a přes České Budějovice, Písek, Příbram, Dobříš jsme se vrátili do Prahy. Tam jsme přijeli asi tak v 5:30. A do Liberce jsem jel taxíkem. A možná by stálo za to zmínit, že zadarmo ...
Zájezd stál za to (Dolomity jsou krásné),
CK Adventura je docela dobrá cestovka a
průvodci také nebyli špatní. No uvidíme, zda budou DOLOMITY '99 ...
Nebudou, protože budou Julské Alpy '99 :)