Dagstuhl 2002

Příprava

Po asi měsící postgraduálu mi Harry poslal pozvánku na workshop týkající se mimo jiné kvantového počítání. Zarazilo mě, že pozvánka mi přišla faxem a instrukce požadovaly, abych ji vyplněnou odeslal faxem zpět. Zajímavé je, že jinak všechny ostatní informace, včetně seznamu už přihlášených, byly na webu. Posteskl jsem si, jestli tam snad ještě žijí jako opice na stromech a jestli tam znají splachovací záchod, nicméně instrukce jsem dodržel. Aspoň jsem se seznámil s faxem a zjistil, že to není zas tak složité :))

Několik týdnů se nedělo nic, ale pak se konečně moje jméno objevilo i na webu a věděl jsem, že moji přihlášku dostali. Samozřejmě, že spoustu dat opsali z faxu blbě, tak jsem jim poslal ještě mail, aby to opravili a bylo to OK. Chvíli před konferencí mi ještě Harry řekl, že bych mohl požádat o grant, abych mu nezatěžoval zbytečně rozpočet. Inu, učinil jsem tak, opět faxem. Došel mi zpátky mail, že moje žádost je v pořádku, ale jinak nic.

Cesta na zámek

Koupili jsme si lístky na vlak a vyjeli. Nějak jsem se vzkašlal na balení, takže jsem si až u oběda spočítal, že bych už asi fakt měl jít, takže jsem za 3 minuty naházel pár věcí do baťůžku a kufříku a vyrazil. Pěšky bych to asi na zastávku nestihl, tak jsem vyndal kolo z garáže, dojel k tramvaji, kolo zamkl (snad ho za týden nikdo neukradne) a pak na nádraží. Za chvíli přijel vlak - krásné německé ICE. Interiér byl moc pěkný a za řidičem byla stěna ze skla, takže jsme se mohli kochat výhledem dopředu. Těšil jsem se, že pojedeme 300 km/h, ale to asi jen v Německu. Po Holandsku se to ploužilo, nabralo zpoždění a nestihli jsme další vlak. Tak jsme si našli v rychlosti náhradní spojení a dorazili večer na kýžené nádraží St. Wendel. Je to nějaká díra u hranic s Lucemburskem. V německém IC mě nadchlo, že jsou k dispozici elektrické zásuvky na 80W, takže jsem si připojil notebug a zjistil, že opravdu fungují.

Zavolali jsme si taxíka, počkali 30min, než přijede a dojeli na zámek.

Zámek

Celou dobu jsem nevěřil, kam to jedeme, ale ukázalo se, že zvěsti jsou pravdivé. Německému sdružení informatiků patří zámek Dagstuhl a celý rok v něm pořádá konference. Každý týden tak jednu, či dvě paralelně. Ke starému zámku je přistavěna moderní budova a všechno to tvoří vědecký komplex. Během týdne mě čekalo nejedno překvapení.

Přišli jsme až v noci a na recepci nikdo nebyl. Místo toho tam byl papírek, kde se měl odšrtnout, kdo už přijel. Byla tam uvedená čísla pokojů a několik klíčů. Divil jsem se, proč já mám takový obrovský těžký železný klíč a skoro nikdo další ne, ale vzal jsem si ho.

Většina lidí byla ubytována v moderní budově v hezkých, ale normálních pokojí. Někteří se ovšem už nevešli, tak je ubytovali na zámku. Shodou okolností jsem byl jeden z nich a dostal ten nejlepší apartmán. Měl jsem pro sebe velkou ložnici s letištěm, obývák se sedací soupravou a pracovním stolem, obrovskou halu a koupelnu se záchodem. Do haly vedly moje soukromé vrata na zámecký dvůr. Opravdu to nebyly dveře, ale starobylá vrata. Všude byly staré velké železné zámky, vyřezávané dveře, vestavěné zdobené skříně, tepané mříže na oknech a tak. Strop byl obloukový, omítka štukované, prostě pohoda. Celkem jsem měl pro sebe asi 60 m2. Z haly jsem měl ještě dveře na točité schodiště do věže. Z dalšího patra točitého schodiště se dalo vejít do hudebního salónku a z něj pak dále na spojovací chodbu. Ve svém obýváku jsem půlku jedné noci prokecal s kolegy, ale další noci jsem už raději spal.

Ve vybavení zámku byl hudební salónek (s klavírem, kytarou a violoncellem), kulečníkový salónek (jeden biliárový stůl), šachový salónek, několik salónků na posezení a pití, posilovna, ping-pongový stůl, sauna, obrovská knihovna, několik počítačových laboratoří a já nevím co ještě. Všechno bylo 24 hodin denně, 7 dnů v týdnů otevřeno a nikdo nic nehlídal. Kdokoliv kdokoliv mohl kamkoliv přijít a cokoliv si dělat. V ledničkách po celé budově bylo pití (soft-drinky, několik druhů piv a výtečných vín) k volnému použití. Kdo si co vzal, měl si jen udělat čárku s tím, že se to nakonec vyúčtuje. Stejným způsobem byly k dispozici i různé sladkosti.

Zamiloval jsem si místní kuchyni. Opravdu to skoro nikde neříkám, ale vařili jak od maminky :)) Bohaté švédské stoly na snídani, teplé večeře a někdy i obědy, výborné saláty, dezerty, krásně měkkoučké masíčko... Kdo strávil nějakou dobu v Holandsku, jistě mi dá za pravdu, že se tam rozumně levně dobře najíst nedá (pokud si neuvařím) a tak jsem tady byl nadšený. Dokonce tady měli i pravý chleb, i když nad tím se nemusím tolik rozplývat, protože ten snad nemají jen v Holandsku. Zasedací pořádek na obědy a večeře byl víceméně náhodný, takže jsem se za týden seznámil s většinou lidí.

Po zámku byl nainstalován bezdrátový Internet. Půjčil jsem si od Heina kartu do notebugu a hned ho vykoušel. Nebylo úplně jednoduché rozchodit všechny ovladače, ale když člověk funguje na experimentální verzi jádra, tak se na starosti holt musí připravit. Problém se poddal celkem rychle. Znalí to už asi neocení, ale pro mně to bylo poprvé, co jsem si jen tak chodil po chodbách s notebugem a internetil bez kabelů. Funguje to! Škoda jen, že do mého pokoje signál nějak nedošel... Takže když jsem něco potřeboval stáhnout, došel jsem do šachového salónku, stáhnul to a šel zase zpátky :)) V labu ale byly pěkné mašinky, tak jsem si je osahal. Např. nejnovější iMac vypadá fakt hodně pěkně.

Ve volném času jsme hráli kulečník (hmm, nehraju fakt nic moc), chodili do sauny (pravá s horkým suchým vzduchem na 90 stupních), popíjeli pivko a vínko, občas jsem si zahrál cvičně na kytaru (Troy vzal s sebou dokonce ukulele :)) nebo prošmejdil knihovnu. Škoda, že jsem se nedostal za celý týden ven, protože buď byly přednášky, nebo pršelo, nebo byla tma. Ale stejně v okolí zas tak nic moc extra prý nebylo.

Přednášky

Přijelo tam spousta velmi známých lidí a nemělo by cenu tady všechny vyjmenovávat. Asi největší atrakcí byl prof. Manindra z Indie, který se postaral před dvěma měsíci o pozdvižení tím, že publikoval deterministický algoritmus na test prvočíselnosti. Jinak tady byla spousta přednášek o klasické i kvantové složitosti.

Měl jsem připravenou také svojí přednášku, ale nějak jsem to odfláknul. Byl jsem domluvený s Harrym, že mi to skoukne, ale znáte to, člověk se na to dostane až poslední večer. Vylezli jsme ze sauny, pokecali, popili a v 00:30 jsme si řekli, že se na to kouknem. Jenže ouha, zjistili jsme, že ty slajdy jsou fakt úplně nepoužitelné a musím je od základů předělat. Byly to moje první slajdy a nevěděl jsem, jak je dělat. Raději ani nebudu psát, jak vypadaly původně. Takže jsem místo spánku do 05:30 předělával slajdy. Ráno jsem si je místo první přednášky pro sebe předříkal, utřídil jsem myšlenky a šel na druhou přednášku.

Fred tam vykládal o kvantových obvodech věci, na které jsem navazoval. Pak udělal reklamu na moji přednášku a nastoupil jsem já. Připojil jsem si notebug k dataprojektoru a tento to vzdal. Mnoho lidí jsme se pokoušeli ho rozchodit, ale bezvýsledně. Rada: nikdy nezavírejte notebug, když je k němu připojený dataprojektor. Ten power-off ho nějak naštve a už to nerozchodí. Nepomohl ani restart obojího, ještě ke všemu se nám povedlo ho rozkonfigurovat, takže hlavní menu bylo vzhůru nohama :)) Pak něčí moudrá hlava zavolala zaměstnance a ten to spravil.

Odpřednášel jsem to (poněkud rychle, ale to je jedno, stejně by to do detailu málokdo pochopil) a zodpověděl pár dotazů. Přednáška se líbila, takže to nebylo tak strašné. Poté jsem chvíli podiskutoval s Peterem a tento mi vyřešil okamžitě jeden z mých otevřených problémů. Strašně chytrý člověk.

Odjezd

Poslední den jsem v pokladně zjistil, že mi grant byl poskytnut, takže jsem dostal e400 na ubytování a jídlo a e108 na jízdenku. Super, mám 2 instituce, které jsou to za mně ochotny zaplatit. Tak to má být. Zaplatil jsem pouze asi e24 za pití a další drobnosti, podepsal se do knihy přednášek a odjel minibusem na nádraží. Nějak jsme se tam všichni nevešli, takže jsem musel počkat až na další várku, ve které jsem pak jel sám.

Vlaky tentokrát na sebe navázaly tak, jak mají, a na 1 přestup jsem se dostal do Amsterdamu. Neváhal jsem a na nádraží si nakoupil celý chleba do zásoby, protože v Německu ho mají stejně dobrý jako v Čechách. Ve vlaku jsme se po cestě zapovídali s jednou sympatickou au-pairkou. Náhodou byla Slovenka a byla ráda, že po dlouhé době si může popovídat jen tak, takže z našeho rozhovoru zbytek lidí moc neměl.

Řekl jsem Harrymu, že tenhle workshop se mi fakt líbil a že příště chci jet zase. Tak uvidíme, kam pojedu příště. Jo, to kolo mi překvapivě neukradli, takže jsem za celý týden neměl opravdu žádné výdaje (za předpokladu, že mi účet za pití zaplatí CWI, což se prý stane).

Fotky