Běhěm pobytu v Miami mi napsala na poslední chvíli, že má úžasnou nabídku a že by mě mohli ubytovat na koleji International House i se stravou za dobrou cenu $50 za noc. To jsem samozřejmě ihned vzal, ale bylo to tak na poslední chvíli, že už jsem před přeletem nestihl přečíst odpověď a jel jsem naslepo. V SF jsem večer metrem přejel z letiště až do Berkeley, což je menší městečko, ale doprava tam jede super. Vzal jsem si taxíka do I House a začal se domáhat ubytování. Tam o mě nikdy neslyšeli a poslali mě do hotelu. Poprosil jsem o trochu Internetu a našel odpověď na mail se slíbeným ubytkem. Vrátný obvolal (pozdě večer) mobilem příslušná místa a hodil mě do Emergency Roomu. Druhý den ráno jsem se snažil dovyřídit formality. Všichni mě varovali, že Berkeley je to nejbyrokratičtější místo v USA a měli pravdu. Získat prádlo, všechny formuláře, to bylo běhání. Přístup k WiFi mi nedali, že by vyřízení trvalo týden a to nemá cenu. Místo toho mi dali pochybné heslo k Ethernetu. Koupil jsem si kabel a zjistil, že to stejně nejede. Nakonec mě nechali v Emergency Roomu na celý týden.
Kampus a I House v Berkeley jsou naprosto nádherné a stylové, viz. fotky. I House byl postaven v roce 1930, je to starobylá budova s vyzdobenou menzou, obrovským salónem, zahradou, skvělými skříňkami na poštu a naprosto 100% zázemím. V ceně je jídlo 3x denně, dost výborné. Platí se za vstup a člověk může sníst co hrdlo ráčí a je to docela problém se nepřežírat. Na koleji se pořád něco děje, po Amsterdamu mě sice už toho moc nepřekvapí, ale tady ano: jeden večer beach party plná lidí, druhý volná hodina salsy (bohužel začátečnická), další večer při večeři čínský Tanec Tygra, nějaké jazykové workshopy. Zrovna byly volby do kolejní rady. Mají tam celou jednu kancelář organizačního výboru, kde několik zaměstnanců organizuje aktivity. Lidi jsou tu z celého světa a ze všech fakult. Nikoho jsem tam neznal, za ten týden jsem se nestihl moc seznámit, ale když jsem odjížděl, tak jsem měl smutný pocit, že už si začínám zvykat.
Kampus je úplně ve středu města a všechno je blízko. Na jedné straně byla Telegraph Avenue, nejslavnější ulice, kde vzniklo hnutí hippies. Dodnes tam po večerech jsou pod značkou "konec drogové zóny" :)) Na ulici jsou nádherné staré stylové obchody s LP deskami, CD-čky a knihami. 2 večery jsem popíjel v hospodě, kde měli na pípě asi 12 piv včetně plzně za $3 za pintu, což je necelá polovina ceny v Miami. Všude po městě jsou kavárny plné lidí, narazil jsem na největší obchod s deskovými hrami, co jsem kdy viděl. Možná trochu přeháním, ale všechno je tu takové evropské, skoro bych řekl středozemní, prostě rodinné podniky, žádná hyper-komerce. Kampus jako takový obsahuje také spoustu starých budov v anglickém stylu.
Hned první den jsem měl přednášet, ale problém byl, že jsem nevěděl kdy a kde. Vydal jsem se k Umeshovi do kanclu, kde jsem ho samozřejmě nenašel. Sekretářka, když po čase přišla do práce, mi dala na něj mobil s tím, že mě tu včera sháněl a že mu mám zavolat. Na asi 3 pokusy jsem se mu nedovolal, tak jsem šel zpátky na kolej. O půl jedné jsem od něj dostal e-mail, že se omlouvá za vypnuté zvonění na mobilu a jestli nemůžu přijít před jednou k němu. Moje přednáška prý začíná v jednu, ale že nikdy nezačínají včas, takže to nevadí :))) Rychle jsem tam dorazil, pak jsme ještě stihli zajít na svačinu, udělal jsem přednášku a konečně s ním mohl v klidu pokecat. Něco naklepal do počítače a okamžitě mi dal login na WiFi, který mi na koleji odmítli vydat. Když je někdo šéf, tak se asi dokáže vyhnout i byrokracii :-) Dostal jsem kancelář a nabídku k proplacení nákladů (ne že bych se na to spoléhal, ale doufal jsem v to, protože Harry mi hradí akorát letenku). Musel jsem vyplnit asi 6 formulářů včetně čísla bot své babičky, získat potvrzení, že kolej už je zaplacená, což nešlo získat, protože nebyla, oxeroxovat vízum v pase... Možná někdy dostanu šek, ale raději bych na to nespoléhal.
Umesh říkal, že má taky jet-leg a že bychom mohli zajít v sobotu ráno na kafe. Vůbec si na mě za ten týden našel kouzelně mnoho času, nejméně 4 hodinové schůzky, což vzhledem k jeho obvykle velmi nabitému (ale teď ještě víc než kdy jindy) času bylo super. Vyložili jsme si své oblíbené otevřené problémy a zkoušeli s něčím pohnout. Já se z něj po čase snažil vytáhnout, jestli sem budu moct za rok nebo ne. Vzhledem k tomu, že na to druhé místo mě vzali a chtěli by slyšet rozhodnutí do 2 týdnů, tak to potřebuji vědět brzo. Podle mě to vypadá nadějně, že by mě tady chtěl, ale musí se to schválit i někde jinde a dovedu si představit, že to není jednoduché :) Moc jsem se nedostal za ten týden do kontaktu s ostatními lidmi, co jsem doufal, že potkám, protože jich tu většina nebyla.
Na univerzitě mé člověk pořád takový neodbytný pocit, že tady se něco velkého děje. Prostě prostředí je takové stimulující, člověk vidí, že tu jsou fakt chytří lidé. Když tu někdo dával ve velké místnosti přednášku, tak po skončení byl banket se sýry a vínem. Jeden den byl společný oběd, kde se všichni sešli z různých oborů a vyslechli si tutorial přednášku na nějaké téma. Hned vedle mé kanceláře měl kancl D. E. Knuth. Divil jsem se tomu, protože ten je přece ze Stanfordu. Je to sice jen 40km, ale co by tady dělal. Umesh mi vysvětlil, že to je vtip.
V letadle z Miami jsem se zakousl do průvodce Lonely Planet z roku 1999 a absolutně mě nadchnul. Množství informací právě tak akorát, velmi zajímavě napsaných, vstřebal jsem 200 stran a věděl o SF snad všechno než jsem tam dojel. Nesnažil jsem se vidět vše a místo toho jsem si v klidu prošel jednu jeho část, asi tu nejzajímavější. První den jsem se nechal vyvézt cable carem, kabelovou tramvají, ke Alcatrazu a šel pěšky zpátky. Užíval jsem si prudkých ulic (nejznámější je kroucená Lombard Street s 8 zákrutami), stylových kaváren, čínské čtvrti (za $4 jsem si dal výborný oběd i s čajem, podle průvodce), finanční čtvrti s mrakodrapy, muzeum cable cars, a po dešti se vydal domů. Tady je vůbec pořád mlha nebo něco podobného.
Podruhé jsem šel podél přístavu a zabočil náhodně do středu města k vršku Telegraph Hill. SF je opravdu kopcovité a tady rostla skála uprostřed města. Po strmém schodišti jsem vyšel nahoru a objevil jsem košatý strom s asi 50 zelenými divokými papoušky. Později jsem zjistil, že to je známé místo a že o nich byl dokonce natočen film. Nahoře byla věž Coit Tower se skvělým výhledem na celé město. Den jsem zakončil návštěvou obchodu Apple, na který jsem narazil na hlavní třídě. Vzhledem k tomu, že to je kalifornská firma, tak jsem skouknul, co tu mají nového a jsou to fakt hezké kousky. Už nějakou dobu pošilhávám po iMacu :))
Tak jako SF je nejhezčí město v USA, tak LA je nejškaredější. Tohle jsem čekal a nebyl jsem tudíž zklamán. Obrovské předměstí bez opravdového města. Nekonečná čtvercová síť silnic, špinavé, nic v něm není. Jednou jsem dokonce vytáhnul foťák, že přece aspoň dokumentační fotku pořídím, že digitál to snese, ale nakonec jsem ho raději vrátil do obalu :)) Dal jsem si sraz v centru města. Pár lidí se mi vysmálo, že nic takového neexistuje, ale úplně maličké ano. Pár mrakodrapů, absolutně neuvěřitelný park (co do škaredosti), fakt nechápu, že ti businessmani si nemají ani kam vyběhnout. Neměl jsem nejmenší chuť někde s 2 batohy chodit (úschovny se nevedou), tak jsem si na 4 hoďky sedl a užival sluníčka. Co jsem za tu dobu kolem sebe viděl, o tom by se jednomu ani nezdálo. Asi 20m ode mně si to na trávě pod dekou rozdávali dva bezdomovci. Přešel jsem do druhého podobného parku, tam mě nějaký maník varoval, že bych tu raději neměl chodit, tak jsem si šel sednou do kavárny pod mrakodrap. Podařilo se mi na poště zbavit se přetěžkého proceedings z Miami.
Nakonec jsem se dočkal a Zuzka se objevila. Totální radost, konečně po takovém dopoledni zase příjemně strávený čas. Zašli jsme do výborné sushi restaurace na levný a dobrý oběd. Dobré jazyky tvrdí, že LA jako město je přehnusné, ale jsou v něm ty nejlepší podniky na světě, akorát o nich člověk musí vědět a nějak se tam dostat. Pak jsme ještě chtěli kecat a šli jsme si sednout do kavárny. Normálně bych vyhledal nějaký malý rodinný podnik, ale tady nic než Starbucks nebylo, tak jsem nepohrdnul. Jinak Zuzka říkala, že si taky první týden myslela, že by mohla zajít aspoň do nějaké galerie, ale že jí to hned přešlo a že se tady dá chodit akorát tak na pláž.
Jestli je něco horšího než LA, tak je to letiště v LA. Dostat se na něj je utrpení, je to optimalizované na to, aby si lidi brali taxíky. Musím uznat, že jsem čekal, že v LA nebudou chodníky a téměř žádná hromadná doprava, to se proslýchá. Je tam obojí, nesmíte věřit všemu, a autobusy dokonce jezdí velmi často a ani ne narvané. Akorát do nich slušný člověk moc nesedne :)) Jezdí často KROMĚ autobusu na letiště. Čekal jsem skoro hodinu, všechno ostatní čísla jela snad desetkrát a konečně se tam dostal. Autobus obejel snad celé město po fraktální křivce, než zakotvil u letiště. To ještě nic nebylo.
Po 9/11 se sice utužily poměry na letištích, člověk automaticky sundává boty, kabát, teď už i mikinu, časem to snad dojde i na spodní prádlo, ale jinak probíhá na všech letištích, co jsem v USA viděl, odbavení normálně. v LA byl check-in noční hrůza. Zatímco 90% přepážek bylo prázdných, u té jedné mojí byla řada, která se obtočila kole letiště snad třikrát za roh. Pomalu hlásili nástup do letadla a všichni ještě čekali. V řadě byli samí takoví dobrodruzi jako já, takže OK. Pak nám řekli OK, tady máte zpátky batoh a běžte si ho oscanovat. Čekali jsme v další dlouhé řadě, pak nás někam někdo převelel do jiné řady jinde (pozn. vozíčky se samozřejmě platí $3), tam jsme dlouho čekali na průchod rentgenem, pak nám batohy orazítkovali a dali nám je zpátky, pak si je zase vzali a konečně odvezli. Svoje letadlo jsem nechtěl zmeškat, tak jsem vyrazil na letiště 5 hodin předem, dorazil 3 hodiny předem a k letadlu se dostal 5 minut před odletem.
Měl jsem docela radost, že jsem uvnitř, konečně pohodlná 747/400 i s pořádným multimediálním centrem. Vyletěl jsem dále na západ přes datovou hranici do Tichomoří. Ale o tom až příště.
